V poutech

Kapitola 18.

Stál jsem pod sprchou už asi deset minut a nechal horkou vodu, aby mi stékala po kůži. Bylo to příjemné a uklidňující. Konečně jsem se vzpamatoval z prožité hrůzy natolik, aby moje mysl dokázala pracovat naplno. Nechtěl jsem si připustit, že ta malá mezihra se Shirou na tom měla značnou zásluhu.

Několikrát jsem si v hlavě probíral svoji současnou situaci a litoval, že jsem ze svého černovlasého zachránce nevytáhl víc informací. Má nějaký plán, jak odsud mě a Mayu dostat? Co se bude dít dál? Plánuje císař nějaký útok? A kde se vůbec nachází tahle jejich základna?

Hned, jak Shira vyrazil za svým pánem, jsem prozkoumal svůj nucený příbytek, ale nenašel nic užitečného. Žádné plány, žádné dokumenty, žádný notebook nebo telefon. Nic, co by mi pomohlo určit polohu základny.

Z pokoje vedla temná chodba až ven z domu. Zvenčí ke mně doléhaly zvuky jedoucích aut, kroky a hlasy mnoha lidí. Útěk nepřicházel v úvahu, netušil jsem, kolik se tady nachází vojáků, neměl mapu, mobil ani navigaci. A hlavně bych neodešel bez Mayi.

V současné situaci jsem neměl jinou možnost, než se spolehnout na Shiru a jeho pomoc. A já mu věřil. Dal mi své slovo a dokázal, že má v plánu ho i dodržet.

Vypnul jsem vodu a vystoupil ze sprchy. Koupelna, kterou jsem objevil vedle hlavní místnosti, byla prostornější, než bych očekával.

Kromě sprchového koutu s prosklenými dveřmi se zde nacházela i menší vana. Na bílé poličce nad umyvadlem leželo několika složených ručníků a krabička s mýdlem. V rohu vedle záchodové mísy visela na zdi malá skříňka, a když jsem ji otevřel, našel tam desinfekce, obvazy, nejrůznější léky a lahvičky s neznámým obsahem. Lékárnička.

Sáhl jsem po jednom z ručníků a nakrčil nos nad hromadou mého oblečení zakopnutou v rohu. Nechtělo se mi navlékat zpátky do té špinavé, potrhané uniformy. Obtočil jsem si kolem boku ručník a přemýšlel, jestli bude Shirovi vadit, když si půjčím něco z oblečení, které jsem objevil při svém průzkumu pokoje.

Pohledem jsem zavadil o čtvercové zrcadlo na protější stěně a neubránil se úsměvu, když jsem si všiml několika fialových skvrn vyjímajících se mi na kůži. Dvě na mém krku a jedna pod levou klíční kostí. Hlavou mi proběhla dosti barvitá vzpomínka na to, jak se tam dostaly.

Opustil jsem koupelnu a zahlédl Shiru.

Neslyšel jsem, kdy se vrátil, tekoucí voda patrně překryla jeho kroky. Klečel na zemi a něco hledal. Teprve teď jsem si uvědomil, že v podlaze je skrytý trezor, ze kterého právě vytahoval několik střelných zbraní a zásobníky s náboji.

Konečně zvedl hlavu a vzal na vědomí moji přítomnost.

Přejel mě dlouhým pohledem, ze kterého se mi horkost nahrnula do tváří. Citelně jsem si začínal uvědomovat svůj nedostatek oblečení. Před jeho pronikavýma očima hltající každý odhalený kousek mého těla, bych neměl cítit rozpaky, vždyť předtím... Pohledem jsem zavadil o rozházenou postel.

Jenomže ta chvíle plná touhy byla přerušena vyzváněním Shirova telefonu. Teď s čistou myslí se všechno zdálo jiné.

„Co chtěl císař?" pokusil jsem se rozbít to napětí mezi námi otázkou.

„Má pro mě nějakou práci," odpověděl stručně a vrátil se zpátky k předchozí činnosti.

Zbraně a další vybavení potřebné k zabíjení, které postupně pokládal na podlahu vedle své pravé ruky, mě nenechaly na pochybách, co je to za práci.

„Někdo, koho znám?" zeptal jsem se jízlivě.

„Doufám, že ne," zašklebil se a vstal.

S nepříjemným pocitem v žaludku jsem sledoval, jak se připravuje.