V poutech

Kapitola 2.

Následující den mě zavolali na jednání prozatímní vlády.

Stál jsem před starodávnou kamennou branou a hleděl na elegantní střechy paláce, který teď sloužil jako základna odboje. Jak by se asi tvářil císař, kdyby věděl, že jeho honosné sídlo, kam dříve mohli vstoupit jen vyvolení, užívají vzbouřenci.

Hlavní město bylo boji hodně poničeno, pouze několik částí ještě vzdáleně připomínalo to skvostné místo, kterým Kashima bývala před válkou. Historické centrum naštěstí patřilo k těm nejméně postiženým. Tady se dalo téměř zapomenout na to, že okolní čtvrti jsou v troskách, periférie plné zapomenutých min a poškozené továrny zamořené chemikáliemi.

Nerad jsem si připouštěl, že to my jsme většinu té zkázy způsobili. Odboj chtěl ukončit dlouhé obléhání města, které se stalo poslední baštou císařské moci, a použil k tomu všechny dostupné prostředky.

Dorazil jsem do paláce pozdě. Zasedání už muselo začít. Pospíchal jsem rozlehlými zahradami, které byly jen stínem toho, jak jsem je znával před válkou, a mířil k zadnímu vchodu.

V tichosti jsem proklouzl do obrovského sálu plného lidí. Nikdo si mého pozdního příchodu nevšiml. Právě mluvil generál Feranden, který vedl závěrečné boje.

Generál se domníval, že císař se zbytkem armády prchl na Severní ostrov a ukrývá se tam někde v horách, kde bylo obtížné ho vystopovat. Feranden žádal o další vojáky, aby se mohl pokusit císaře pronásledovat. Někteří mu oponovali, že by to oslabilo naší pozici v Kashimě a že udržet hlavní město je teď nejdůležitější.

Mluvilo se dlouho a v místnosti bylo vydýcháno. A vedro k zalknutí. Rozepnul jsem si několik horních knoflíků svoji velitelské uniformy, ale nepomohlo to.

Následovali další řečníci, kteří podávali hlášení o vývoji situace. Zprávy z hlavního města nebyly příliš optimistické. Císařští odpadlíci nás odřízli od elektrárny v západní Kashimě, díky čemuž byla teď třetina města bez proudu. Velká část nepřátelských vojáků se opevnila právě v té západní, průmyslové části města a opakovaně odrážela naše pokusy o znovudobytí tohoto území.

„Situace je kritická," pokračoval velitel Riisen ve svém hlášení. „Rozhodně nemůžeme stáhnout žádné jednotky a poslat je pryč," dodal s narážkou na předchozí žádost generála Ferandena.

Viděl jsem, jak vypadá západní část Kashimy. Bylo to mrtvé město. Zničené továrny a domy, rozbombardované silnice, všude trosky a dým. Přes některá místa se nedalo projít bez plynové masky. Pod celou oblastí se rozkládaly těžko zmapovatelné tunely dávno zaniklé podzemní dráhy a stará kanalizační síť.

A naši nepřátelé to bludiště chodeb používali jako únikové cesty. Na rozdíl od nás se tam orientovali s neochvějnou jistotou.

„Je to labyrint," komentoval to Riisen. „Některé kanály jsou dokonce zaplavené radioaktivní vodou. Vyslat tam naše vojáky naslepo je sebevražda."

„Copak v centrálním počítači neexistují plány?" ozval se další z velitelů.

„Všechny záznamy byly vymazány před naším útokem na palác," řekl Riisen. „Nemáme se čeho chytit."

„Nemůžeme dopustit, aby tyhle sabotáže pokračovaly," vstoupil do diskuse guvernér rázně. „Když to nepůjde jinak, jeden nálet zničí to místo do základů."

Halou se ozval hlasitý šepot a dohadování.

„Se vší úctou," promluvil po chvíli Riisen. „Stále se tam nacházejí tuny nebezpečných chemikálií, jedna bomba shozená na špatné místo a zamoříme celou Kashimu."