V poutech

Kapitola 22.

Muselo být strašně pozdě. Pokoj osvětlovalo naoranžovělé světlo z lampy a já vnímal jen napůl. Ležel jsem natažený na posteli, příjemně unavený, oči se mi zavíraly. Shira vedle mě prsty líně přejížděl po mých nahých zádech. Cítil jsem se uvolněný, spokojený a navzdory naší nejisté budoucnosti i šťastný.

Kdybych tak dokázal zastavit čas, aby tenhle okamžik trval navěky.

V hlavě jsem si probíral, co jsme za celý den dělali. Něco jsme snědli, trochu mluvili, a dvakrát jsem měnil Shirovi obvaz.

A veškerý ten zbývající čas jsme se od sebe nedokázali odtrhnout.

Jak se dalo čekat, naše divoké aktivity způsobily, že se rána na noze znovu otevřela a začala krvácet. Nebylo to nic hrozného, ale i tak jsem měl výčitky a také vztek, že to Shira bere na lehkou váhu. Jenomže pokaždé, když jsem mu něco řekl, akorát nad tím mávl rukou, políbil mě a pak...se to většinou dost zvrhlo.

Pousmál jsem se nad tou představou. Celé mi to připadalo neskutečné. Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že se ocitnu v posteli s metr pětaosmdesát vysokým nade vší pochybnost mužským protějškem se zálibou v sečných zbraních, asi bych ho poslal rovnou na psychiatrii.

Shira se pomalu přetočil na bok, a pro změnu si začal pohrávat s mými ze sprchy stále ještě vlhkými vlasy.

Sprcha. To byla další vzpomínka, u které jsem se musel usmát. A kdyby ve mně po tom všem, co jsme spolu dneska dělali, zbyl ještě kousek studu, snad bych se i začervenal. Takhle mým tělem proběhla jiskra vzrušení, když jsem si barvitě vybavil, co všechno Shira dokáže se svými ústy.

Obrátil jsem hlavu, která doposavaď spočívala na mých složených rukou, a podíval se na svého černovlasého milence.

„Nad čím přemýšlíš?" prolomil ticho.

„Jak je možné, že tu ležím v posteli s chlapem a ještě ke všemu s císařovou pravou rukou," ušklíbl jsem se a odolal touze se ho dotknout.

Shirovi po tváři přeběhl pobavený úsměv:

„A vadí ti víc to, že ses vyspal s mužem nebo to, že jsi spáchal velezradu?"

„Za tuhle velezradu klidně půjdu před vojenský soud," naklonil jsem se k němu a tentokrát se ho už dotknout musel. Jemně jsem spojil naše rty do líného, pomalého polibku.

Bylo mi s ním skvěle. Nechápal jsem, jak je to možné. Nikdy bych si nepomyslel, že to mezi námi bude takové. Už předtím jsem ho nemohl dostat z hlavy, ale po dnešku...

„Vůbec nejsi takový, jaký jsem čekal."

„Cos čekal?" zeptal se a prohlížel si mě se zájmem v očích.

Netušil jsem, co na to říct, abych ho neurazil. On přece musel vědět, co si o něm všichni tady myslí. Co jsem si myslel i já, než jsem ho poznal blíž. Krutý, nelítostný zabiják vyžívající se ve vraždění. Sadistický vrah, kterému není radno dostat se pod ruku.

„Zdejší vojáci se tě bojí, mají tě za brutálního šílence s katanou," promluvil jsem konečně. „Báli se tě i dozorci ve vězení a to jsi byl spoutaný v řetězech. Všichni tady si myslí, žes mě nechal žít jenom proto, abys mě..." nedokázal jsem to dopovědět.

„Co?" zvedl Shira tázavě obočí. „Hodil na postel a znásilnil?"

„Ano," vypravil jsem ze sebe a doufal, že se ho tím nedotknu. Hlavně, když jsem věděl, jak dalece se to liší od pravdy.

„Chápu," stiskl rty k sobě, ale nezdál se dotčený.

Objal jsem ho kolem krku a stáhl k sobě.