V poutech

Kapitola 13.

Bylo o hodinu později.

Zbraně a vybavení jsem naházel do auta, detailně si prošel mapu města, sebral z kanceláře svojí pistoli a přes velitelskou uniformu si natáhl koženou bundu.

Čas osvobodit mého průvodce.

Setmělo se a opuštěné chodby vězeňského komplexu osvětlovala pouze matná bodová světla na stropě. Nikde se nic nepohnulo, všude hrobové ticho.

V hlavě jsem si po sto padesáté-první prošel plán a vstoupil do cely. Neútulnou šedivou místnost ozařovalo jen ponuré noční osvětlení. Shira seděl na svém místě na posteli se zády přitisknutými ke zdi. Stále spoutaný, s hlavou skloněnou a prameny vlasů zakrývající mu obličej.

Napadlo mě, jestli nespí. Nepohnul se, ani když jsem k němu přistoupil. Teprve v tu chvíli, kdy moje prsty zavadily o jeho spoutaná zápěstí plná rudých šrámů, pomalu zvedl hlavu.

Dolní ret měl rozbitý a já při tom pohledu nedokázal potlačit rostoucí pocit viny. Předtím mě hnala jen nenávist. Stoprocentně přesvědčený, že to Shira poslal Mayu na smrt, jsem si na něm vybil svůj vztek a zoufalství. Teď mě to mrzelo.

Černovlasý muž mlčel, jeho výraz nečitelný. Natáhl jsem k němu ruku a palcem se opatrně dotkl zraněného rtu.

„Promiň."

Nechtěl jsem nic říkat, to slovo vyklouzlo z mých úst skoro o své vlastní vůli.

„Věříš mi?" zeptal se s nadějí v hlase, modrošedé oči se zabodly do těch mých.

Věřím mu? Na tu otázku jsem nedokázal najít odpověď. Tak rád bych Shirovi uvěřil, ale něco ve mně se tomu zuby nehty bránilo. Je to přece císařův voják, jeho pravá ruka a můj nepřítel, musím se před ním mít na pozoru.

Pravda však byla taková, že jsem ho nemohl dostat z hlavy, a bál se, že kdybych Shirovi bezmezně uvěřil, propadl bych mu úplně.

„Chci zachránit Mayu," řekl jsem místo odpovědi a bez dalšího vysvětlování vytáhl z kapsy bundy klíče od pout a v rychlosti vězně osvobodil.

Okamžitě ožil, hbitě seskočil z postele a radostně na mě pohlédl. Najednou vypadal jako malý kluk, co dostal oblíbenou zmrzlinu.

„Takže sis to rozmyslel?"

Nádherně se usmál a vlepil mi pusu. Skoro se mi zastavilo srdce. Nechápal jsem, jak to dělá, že mě pokaždé dokáže tak spolehlivě vykolejit. A ani se o to nemusí nijak zvlášť snažit.

„Dostanu tě ven pod podmínkou, že zachráníš Mayu," krotil jsem Shirovo nadšení, aby si uvědomil, jaká je cena za jeho svobodu.

„Máš mé slovo," řekl tak přesvědčivě, že v tu chvíli se o pravdivosti toho slibu nedalo zapochybovat.

„Jaký je plán?" zeptal se.

„Všechno je zařízené."

„Stráže?"

„V noci je jich tady jenom pár, vyhneme se jim." A ředitel slíbil, že nám půjdou z cesty, ale o tom jsem pomlčel.

„Auto?"

„U zadního vchodu."

„Dobře, takže teď můj meč."

„Meč?" zaskočil mě. Asi jsem mu špatně rozuměl.

„Neodejdu bez svoji katany," zopakoval.

„Na tohle nemáme čas, musíme..."

„Všechny věci jsou ve skladišti," přerušil moje remcání. „Je to kousek, nezdrží nás to."