V poutech

Kapitola 30.

„Tairo..."

Nádherné modrošedé oči se vpíjely do těch mých, havraní prameny lemovaly ostře řezané rysy obličeje, které rušila pouze drobná jizva nad pravým obočím.

Nacházel jsem se někde na pomezí bdění a spánku, k smrti vyčerpaný, přesto neschopný překročit tu hranici a upadnout do milosrdné náruče zapomnění. Místo toho se mi v hlavě míhaly obrazy a vzpomínky.

Shira sedící v poutech na podlaze temné cely. Shirův ocelový pohled určený pro jeho nepřátelé, i jeho nádherný úsměv určený pouze pro mě. Shirovy ruce, zhrublé od boje s mečem, zlehka se dotýkající mé tváře. Shirův hluboký hlas, když poprvé vyslovil moje jméno, které pak z jeho úst zaznělo ještě tolikrát. S obavou, s láskou, s vášní, někdy s hněvem...a mě by teď stačilo, kdybych ho zaslechl třeba jen jednou jedinkrát.

Do očí se mi znovu vkrádaly slzy a já pátral v paměti po jiných vzpomínkách. Všechny ve mně však vzbuzovaly nostalgii a smutek. O kolik by byl můj život teď snesitelnější, kdybych do té cely nikdy nevstoupil. 

Trochu jsem se sebral a tupě zíral před sebe do temnoty. Oči mě bolely, hrdlo jsem měl vyprahlé, končetiny ztuhlé. Zakručelo mi v břiše. Kapitán Marat mi neposkytl ani vodu a suchý chleba. Ale s tím se dalo počítat. Nic neodradí vašeho věznitele od toho zajistit vám jídlo víc, než když mu dáte pěstí do obličeje.

Tak jsem zůstal o hladu a vzhledem k tomu, že místnost byla naprosto holá, se očekávalo, že spát budu na zaprášené betonové podlaze. I kdybych snad usnout dokázal.

Zaslechl jsem zašramocení klíčů v zámku, žárovka na stropě se zničehonic rozsvítila a na okamžik mě oslepila.

Dovnitř vešli dva vojáci odboje.

O to víc mě překvapilo, že jeden nesl tác s jídlem a vodu, druhý deku. Zadíval jsem se na přinesený pokrm. To nebyla žádná vězeňská šlichta, dokonce ani běžné jídlo, co dostávají vojáci. Při pohledu na obrovský kus smaženého masa s opečenými brambory se mi začaly sbíhat sliny a já si začínal uvědomovat, jak dlouho jsem nic nejedl.

„To mě ráno vážně popraví?" prohodil jsem ironicky při pohledu na pokrm, který připomínal poslední večeři pro odsouzence.

Oba muži se zasmáli.

„Doufáme, že ne, veliteli," řekl ten nesoucí jídlo a položil talíř přede mne.

„Jen malé poděkování," připojil se druhý s úšklebkem a podal mi deku.

Nezeptal jsem se za co. Pochopil jsem a pouze přikývl. Začal jsem mít podezření už v okamžiku, kdy jsem vylepšoval blonďákovi obličej a jeho muži zrovna dvakrát nepospíchali s tím, aby mě od něj odtrhli.

Kapitán Marat mezi zdejšími vojáky moc populární nebyl.

„Většina posádky je v pohotovosti," informoval mě jeden z mužů. Nebyl o mnoho mladší než já, měl velmi krátké světlé vlasy a šedé oči, které na mě hleděly s něčím, co skoro připomínalo obdiv. „Brzy začne útok."

Nemohlo uběhnout více než pár hodin, musel jsem velitelství přiznat, že jednalo rychle.

S nově nabitým odhodláním jsem řekl: „Chci se toho útoku zúčastnit. Vyřiďte to Maratovi."

„Nedovolí to, pane," zavrtěl hlavou druhý, menší a zavalitější.

„Ať s ním promluví doktorka Saarová."

„Není tu. Odjela vypovídat před Radu."

Matně jsem si vzpomněl, že mi Maya něco takového říkala, ale v tu chvíli jsem nebyl schopen její slova vnímat.