V poutech

Kapitola 24.

Shira se konečně pohnul.

Pomalu, krok za krokem, vyrazil ke mně. S kovovým zasyčením vytáhl svoji katanu, pouzdro se zaduněním dopadlo na podlahu. Obličej nečitelný, ledový, ztuhlý. Přesto jsem znovu zachytil pohled, kterým si do paměti ukládal pozice a rozestavení jednotlivých vojáků v místnosti.

Pokud však chtěl zaútočit, byl to předem prohraný boj. Možná by zvládl několik z nich zabít, možná by zvládl zabít i samotného císaře, ale ani on by to nedokázal dříve, než by mi kulka z pistole u mého spánku provrtala hlavu.

Zastavil se těsně přede mnou, naše pohledy se střetly. Pravá ruka s katanou se nepohnula.

Srdce jsem cítil až v krku, propocené triko se mi lepilo na záda. Bál jsem se smrti, samozřejmě, avšak ta myšlenka, že by to mělo být Shirovou rukou, pro jeho záchranu, byla podivně uklidňující.

„Udělej to," vypravil jsem ze staženého hrdla tak potichu, že to nemohl slyšet nikdo jiný než on. Nemělo přece smysl, abychom zemřeli oba. A i kdyby mě nezabil on, dokončí to někdo jiný.

Ruka s katanou se ani tentokrát nepohnula.

Ten muž, kterého jsem před mnoha týdny poprvé spatřil ve vězení, by mi hlavu setnul. Možná s těžkým srdcem, s výčitky svědomí, ale udělal by to, protože by věděl, že i pro mě je to ta nejmilosrdnější cesta.

Ten muž stojící tady v tuto chvíli už to však udělat nedokázal. Jeho modrošedé oči se vpíjely do mých, najednou ne ledové a smrtící, poprvé se v nich jasně odráželo to, co sice nikdy neřekl, ale co bylo zřejmé z každého jeho činu, doteku, pohledu.

A kvůli tomu císařův rozkaz nesplní a odsoudí k smrti i sebe.

Neváhal, zda to udělat či ne. Byl dávno rozhodnutý, a já to najednou celé pochopil. On věděl, že je v pasti. Věděl, že si mě pustil příliš blízko k sobě. Tak blízko, že jsem se pro něj stal slabinou, která ho může ohrozit.

Věděl to už od chvíle, kdy mi ta slova, která nechtěl, abych vyslovil nahlas, napsal svými prsty na kůži znaky tisíce let starého jazyka.

Zvedl levou ruku, jemně jejím hřbetem přejel po mojí tváři a usmál se tak nádherně, že se mi skoro zastavilo srdce.

Pak se pomalu otočil zpět na svého pána a řekl pouze: „Ne."

Jen jediné krátké slůvko, a během zlomku vteřiny zahodil všechny ty roky služby, všechny své výsady a pocty a udělal ze sebe zrádce odsouzeného k smrti. Kvůli mně.

S obavami jsem pohlédl na císaře očekávajíc výbuch zuřivosti. Ale panovník nevypadal rozzlobeně. Pouze zklamaně.

„Shiro," povzdechl si s lítostí, která zněla téměř opravdově. „Byl jsi pro mě jako vlastní syn. Dal jsem ti všechno, o co jsi požádal. A ty to zahodíš kvůli špinavému povstalci."

Císařův zabiják dál odhodlaně stál mezi mnou a svým pánem.

„Odlož meč," rozkázal mu panovník příkře.

Černovlasý bojovník zaváhal jen na okamžik, pak poklekl na jedno koleno a složil svoji katanu k nohám císaře. Ten pohled na Shiru vzdávajícího se dobrovolně své zbraně byl tak srdcervoucí, že se mnou otřásl do hloubi duše.

Císař pomalu zvedl katanu ze země a chvíli si prohlížel lesknoucí se čepel. Skoro jsem nedýchal, hrdlo stažené, paže stále pevně spoutané za zády. Dokázal jsem jen bezmocně přihlížet a doufat v zázrak.

„Můj pane," promluvil Shira stále na kolenou. „Tento muž mi zachránil život a osvobodil mě ze zajetí. Prosím vás o  shovívavost."

Vladař na něj nelibě pohlédl a pak svého zabijáka udeřil jílcem meče do obličeje tak tvrdě, že jsem myslel, že mu něco zlomil.