V poutech

Kapitola 15.

Vojáci došli téměř k nám, světla baterek se míhala po kamenných stěnách a bylo otázkou vteřin, než si nás všimnou. Zrychlil se mi tep a adrenalin zaplavil moje tělo jako vždy před bojem. Stáli jsme proti velké přesile, pokud dojde ke střetu, i s Shirovou proslulou katanou se jim neubráníme.

Co asi plánuje můj černovlasý průvodce skrytý ve stínu kousek ode mě? Neviděl jsem mu do tváře, sotva jsem v té temnotě zaregistroval jeho postavu přitisknutou ke stěně.

Snad jako odpověď na moje myšlenky se Shira náhle odlepil ode zdi a ukázal se přibližujícím se vojákům v plné kráse.

Ti bleskurychle sáhli po zbraních.

Muž v dlouhém kabátu s katanou v ruce se však nepohnul. Světla na něj namířila.

„Shira," uslyšel jsem udivený hlas z úst jednoho vojáka, patrně velitele skupiny.

Všichni jako na povel sklonili hlavně zbraní a krátce se poklonili.

Tolik k záhadě, čí vojáci to jsou.

„Můj pane," oslovil Shiru znovu ten stejný muž.

Z jeho hlasu zněl absolutní respekt a pokora. Teprve teď jsem dokázal jasně rozpoznat uniformy císařské gardy. Ten, co promluvil, na ni měl našité zašlé odznaky kapitána.

„Všichni si mysleli, že jste mrtev. Císař bude velice potěšen, až vás uvidí."

„Doveďte mě okamžitě k němu," rozkázal tmavovlasý zabiják tónem, který nestrpěl námitky.

Takže císař je stále tady. V Kashimě. Ne někde v horách na severu, jak tvrdila naše rozvědka.

A Shira to věděl?

Jaká další překvapení mi přichystá?

Dva vojáci mě vytáhli ze stínu, vykroutili z ruky zbraň, a hodili na smrduté dno kanálu. Prsty se mi zabořily do zatuchlého bahna, nohy až po kolena mokrá. Velitel skupiny ke mně přistoupil a s odporem odtáhl stranou límec mojí kožené bundy a pohlédl na uniformu, co jsem měl pod ní. Pozdě jsem si uvědomil svou chybu. Hlaveň pistole se mi přitiskla ke spánku.

„Povstalec," vyplivl to slovo muž znechuceně a pohlédl na Shiru. „Co s ním, můj pane? Zabít?"

Otočil jsem se, abych se podíval na svého průvodce, ale kapitán mě chytil za vlasy a trhnutím donutil sklopit hlavu. Upínal jsem pohled na odpornou hnědou vodu, tvořily se na ní podivné obrazce z bílé pěny. Možná to je to poslední, co v životě uvidím, a moje tělo zůstane pohřbené v tomhle kanále, dokud se nerozloží nebo ho neohlodají krysy.

Nakonec k tomu nedošlo, protože Shira poručil: „Spoutejte ho a zavažte mu oči. Půjde s námi.

*

To je můj konec.

Ta věta mi probíhala myslí, zatímco mě poslepu vedli další změtí chodeb neznámo kam. Snažil jsem si zapamatovat cestu, ale po páté odbočce jsem to vzdal. Šli jsme dlouho, možná hodinu, dvě, špatně se mi odhadoval čas. Za tu dobu jsem zvážil všechny svoje možnosti a došel k názoru, že nemám žádné.

Útěk nepřicházel v úvahu, i kdyby se mi nějak podařilo jim uprchnout, z tohohle bludiště bych se nikdy nedostal. Dřív bych narazil na minu než na dveře ven.

Absolutně jsem netušil, co má Shira v plánu. Hodí mě přes palubu? Dodrží naši dohodu? Osvobodí Mayu? Nebo nás oba přenechá osudu?

Utěšoval jsem se myšlenkou, že pokud mě nenechal odstřelit na místě, slib, co mi dal, stále platí. Má nějaký nápad? Přišlo mi, že navzdory svému neochvějnému sebevědomí, si ani on není jistý, jak z téhle situace vybruslit.