V poutech

Kapitola 11.

Pověřil jsem jednoho z mých vojáků, aby vězni opatřil všechny potřebné věci, a hned potom zmizel v bezpečí za dveřmi své kanceláře. Potřeboval jsem se trochu uklidnit a rozmyslet si, co dál.

Jak jsem mohl dopustit, aby se něco takového stalo? Kde zůstal můj zdravý rozum? Jenomže pokaždé, když se mi vybavila chuť Shirových rtů, pohyb jeho jazyka v mých ústech, jsem kromě zmatku cítil i nepopiratelné vzrušení.

Pokud jsem předtím váhal, tak teď jsem měl jasno. Ať se mi to líbí nebo ne, náš zajatec mě přitahuje. Jako bych už takhle neměl problémů nad hlavu.

Sáhl jsem po svém telefonu a našel Mayino číslo.

„Volané číslo je nedostupné," ozvalo se z mého mobilu. „Zavěste a zkuste to znov....,"

Dle rady jsem zavěsil a vytočil nemocnici. Snad ji zastihnu tam. Bohužel, hlavní sestra, která přijala hovor, mi sdělila, že doktorka Saarová se už dva dny v nemocnici neukázala.

Kde jsi, Mayo?

Pravděpodobně doma vyspává kocovinu s vypnutým telefonem na nočním stolku. Při té myšlence jsem si uvědomil, že i mě třeští hlava jako střep. Nevím, kdy jsem tu bolest přestal vnímat, ale teď se vrátila v plné síle.

Možná bych měl následovat příkladu Mayi a jít se domů vyspat. Aspoň na pár hodin. Stejně v mém současném rozpoložení je nepravděpodobné, že bych byl schopen nějaké smysluplné práce.

Téměř se mi podařilo opustit budovu nezpozorován, když mě na chodbě zastavil ředitel věznice.

Pozdravil, jeho hlas chladný a odměřený, a sdělil mi, že guvernér očekává detailní zprávu o vězni. A vzhledem k tomu, že jsem se včera neobtěžoval přijít do práce, musí být hotová dnes.

Co jsem mohl dělat? Došoural jsem se zpátky do své kanceláře a začal sepisovat to pitomé hlášení.

Ani ne za hodinu se u mě zastavil jeden z vojáků. V rukou držel pečlivě složený plán, který Shira právě dokončil.

Jak jsem očekával. Vězeň splnil svoje slovo. Detailně a téměř profesionálně rozkreslil rozmístění podzemních tunelů.

Udělal jsem si kopii mapy a originál přiložil ke zprávě, kterou jsem právě sesmolil. Snad to guvernéra na několik dní zaměstná a přestane mi šlapat na paty.

*

Během dne jsem se snažil Maye několikrát dovolat. Marně. Začínal jsem mít obavy, a proto se zastavil u ní doma. Nebyla tam. Chvíli jsem tloukl na dveře, než mi došlo, že je to zbytečné. Nakonec ode vrátek vedlejšího domku vykoukla mladá dívka sotva dvanáctiletá.

„Doktorka Maya není doma," upozornila mě.

„Víš, kdy odešla?"

„Viděla jsem ji ráno jít ven a od té doby se nevrátila," vysvětlila dívka. „Ale ona se většinou vrací až pozdě večer. Jste její přítel?"

„Ano," přikývl jsem, i když dívka asi neměla na mysli přítel jako kamarád, ale přítel jako přítel.

„Kdyby se vrátila, vyřiď jí, že jsem ji hledal," řekl jsem ještě a zamířil přes malou zahrádku k vrátkům zpět na ulici.

Zatraceně Mayo, kde jsi? Doufám, že neudělala nějakou hloupost.

V kapse kalhot se rozezněl můj mobil. Rychle jsem po něm sáhl a doufal, že je to Maya.

Zklamaně jsem hleděl na displej, na kterém blikalo neznámé číslo.

„Prosím?"

„Veliteli Imaro?"