V poutech

Kapitola 6.

Při našem telefonátu mě Hanarová ujišťovala, že během týdne nebo dvou budu zpátky.

„Vyčistíte západní Kashimu od zbytků našich nepřátel a pak se vrátíte k Shirově případu."

Jak se ukázalo, její odhad situace byl více než optimistický. Už čtvrtý týden jsem trávil na západní periférii hlavního města a společně s velitelem Riisenem jsme hledali odpadlíky. Bez většího úspěchu. Podařilo se nám odrazit několik jejich útoků, přičemž poslední z bojů byl obzvláště tvrdý. Jen o vlas jsem unikl smrti, skoro jako by válka stále pokračovala naplno.

Přišel jsem o tři muže, Riisenem jich ztratil ještě víc. Naši nepřátelé byli velmi dobře organizovaní. Věděli kde a kdy nás čekat, využívali podzemních tunelů, kam se naši vojáci za nimi neodvážili. Často jsme jim poslali pozdrav v podobě bomby a uzavřeli tak vchod do tunelu, aby se za pár hodin objevili jinde. Jako krysy. Nedokázali jsme je zastavit. Západní část Kashimy byla plně v jejich moci.

Cítil jsem se unavený. Všechny ty nekonečné potyčky mezi ruinami, hledání nášlapných min, které nám naši nepřátelé s takovou oblibou nechávali na cestách, a boje poblíž zamořených továren, kam jsme mohli jen v plynových maskách a těžkých ochranných oblecích, se na mě začínaly podepisovat.

Jenom párkrát jsem narazil na nějaké civilisty. I těch málo lidí, co tu ještě žilo, tuhle část města opustilo v okamžiku, kdy začaly problémy. Teď se sem stahovali jen zloději a šejdíři, kteří doufali, že by zde mohli najít něco cenného.

Stál jsem před oprýskanou budovou, která se stala naším hlavním stanem, a díval se na zmrzačené město přede mnou. Oblaka všudypřítomného prachu, kouř a jedovaté výpary způsobily, že sem ani v pravé poledne nedosáhly sluneční paprsky. Místo toho často pršelo. Kyselý déšť už zanechal stopy i na stěnách okolních domů.

Peklo by nemohlo vypadat děsivěji než tohle místo. Ve vzduchu se vznášel odporný chemický zápach, který se dostal kamkoli. Cítil jsem ho na své kůži, ve vlasech, ve veškerém oblečení. Nesnášel jsem tohle místo. A nejsmutnější na tom bylo, že většinu téhle spouště jsme zavinili my.

Velitel Riisen se vrátil z obhlídky. Sledoval jsem jeho vojáky, kteří ze sebe unaveně sundávali těžké ochranné obleky, a odkládali zbraně a vybavení. Podle všeho ale na nepřátele nenarazili.

Riisen se zastavil vedle mě a stáhl si přilbu. V jeho obličeji jasně čitelné vyčerpání.

„Nějaké problémy?" zeptal jsem se ho.

„V sektoru 4D a 2A je klid, ale ani jsem nečekal nic jiného," podotkl. „Byli by blázni, kdyby se pokoušeli prorazit tamtudy."

Jenom jsem přikývl. Sektor 4D a 2A patřily mezi ty nejvíce postižené, nic než trosky a jedovatý plyn, který stoupal ze zničených továren. Kdyby nebylo několik funkčních ventilátorů pročišťujících vzduch kolem, nemohli bychom chodit bez plynové masky ani tady. Komplikace s císařskými vojáky bohužel znemožnily, aby do těch míst byli vysláni technici, kteří by chemikálie zlikvidovali a továrny odstavili.

Hleděl jsem na tu zkázu před sebou a ne poprvé si pomyslel, že by snad bylo lepší srovnat to tady se zemí.

„Je to depresivní pohled, co?" poznamenal velitel.

„Začíná mi tady z toho hrabat," řekl jsem po chvíli „Nechápu, jak tu můžeš být tak dlouho a nezešílet z toho."

„Všichni tady z toho šílíme," zasmál se Riisen a kamarádsky mě poplácal po rameni. „Jenom jsme si zvykli nedávat to najevo."