V poutech

Kapitola 23.

Shira prospal skoro celé odpoledne a večer. Byl vyčerpaný a po další dávce léků už nevydržel a usnul mi v náručí. Nechal jsem ho odpočívat a sám se snažil opít vínem, co nám přinesla Ayako.

Marně jsem přemýšlel, co bych měl udělat. Mé dva trumfy stále odpočívaly za mřížkou ve ventilační šachtě a já zvažoval možnosti. Pokud se spojím s velitelstvím odboje a udám polohu základny, mohli by být schopni připravit rozsáhlý útok během několika málo hodin.

To však byl obrovský risk. Nedokázal jsem odhadnout, jak by to dopadlo. Nechtěl jsem ohrozit Mayu, a bál se, aby Shiru, který by pravděpodobně bránil císaře, nezabili povstalci. Kdyby se mi tak podařilo dostat oba bezpečně ze základny, pak by útoku nic nebránilo.

Ale jak přesvědčit císařova nejlepšího zabijáka, aby odešel se mnou?

Znovu jsem si přihnul z láhve, alkohol příjemně otupil moje černé myšlenky a pocit viny, že kuju pikle za Shirovými zády.

Po další hodině a prázdné láhvi vína jsem se rozhodl a vytáhl mobil z úkrytu. Když se displej rozsvítil, naťukal jsem tam číslo, které mi před mým odchodem řekl guvernér Palla. Číslo, kterým jsem se kdykoli mohl spojit s velitelstvím, pokud bych pro ně měl nějaké klíčové informace. Odeslal jsem pečlivě sestavenou zprávu a doufal, že budou jednat rychle.

S vědomím, že více se udělat nedalo, jsem se svlékl a vklouzl do postele k spícímu Shirovi. Objal jsem ho, ve spánku se otočil a přitiskl ke mně. Když se jeho nahá kůže dotkla mojí, uvědomil jsem si, jak je horká. 

Znepokojený jsem mu sáhl na čelo. Měl horečku. Možná se mu do rány přece jen dostala infekce. Přemýšlel jsem, jak je to dlouho, co dostal poslední antibiotika. Na další dávku bylo ještě brzy a já mohl jen doufat, že teplota odezní.

Dlouho jsem nedokázal usnout a jen pozoroval, jak tiše spí. Vlasy měl zpocené, tváře zrudlé horečkou, hruď se mu pohybovala nahoru a dolu v pravidelném rytmu jeho dechu. Každou chvíli jsem ho kontroloval s obavou, zda se jeho stav nezhoršil.

Teprve nad ránem, kdy už i mě přemáhala únava, jsem s úlevou zjistil, že teplota ustoupila.

*

S nesouhlasným pohledem jsem sledoval Shiru, jak se obléká. I když vypadal líp než v noci, nelíbilo se mi, že chce odejít. Chápal jsem, že už nemůže svoji návštěvu u císaře odkládat, ale to neznamenalo, že budu nadšeně přihlížet, jak si s tváří zkřivenou bolestí přetahuje kalhoty přes zraněné stehno.

Když však skončil, stál přede mnou opět Shira, chladnokrevný zabiják. Celý v černém, v dlouhém koženém kabátě vyčištěným od stop krve a bahna, a s katanou v ruce. V obličeji se mu zračilo ledové soustředění, modrošedé oči jasné a klidné.

Při chůzi nekulhal. Kdybych nevěděl, že má prostřelenou nohu, nepoznal bych to na něm. Jistě ho stálo spoustu bolesti, aby to skryl.

„Měl bys ležet," neodpustil jsem si kousavou poznámku.

„Musím podat hlášení, nebude to na dlouho," řekl, a když viděl, jak kysele se tvářím, stáhl mě k sobě. Přitiskl ústa k mojí tváři a zašeptal hlasem, ze kterého se mi zrychlil tep. „Až se vrátím, můžeš mě přivázat k posteli."

Než jsem stihl odpovědět, vlepil mi pusu a zmizel za dveřmi.

*

Uběhla hodina, ale spíše dvě.

Jak dlouho taková audience může trvat? Podat hlášení přece nezabere tolik času. Možná císař toužil slyšet každý krvavý detail. Ale i tak.