๑♡STALKER♡๑ ✓

10.

Konečně je pátek! Už jen dva dny a bude vše v pohodě (snad). Teď je dopoledne, ležím s Honeym v posteli a koukáme na další díly Game of Thrones. Nikdy to nebyl seriál, který by mě nějak zajímal, ale teď máme poslední díl první série a musím říct, že mě to celkem vzalo.
Když ten poslední díl skončil, Honey zaklapl notebook a podíval se na mě.
,,Co budeme dělat dneska?" zeptala jsem se.
,,Já budu muset jít a vrátím se večer, ano?" usmál se na mě.
,,Děláš si srandu?" řekla jsem naštvaně. Samozřejmě mi nevadí že půjde pryč a já budu "volná", ale to jsem mohla jít do školy a neválet se tady.
,,Ne nedělám, to ti budu tolik chybět?" odpověděl s úšklebkem.
,,Ty jsi poslední člověk na světě, který by mi mohl chybět." řekla jsem sarkasticky. ,,ale mohla jsem jít do školy a ne být tady a nic nedělat." dodala jsem naštvaně. Najednou se nade mne vyhoupl takže jsem zase pod ním a řekl:
,,Poslouchej holčičko, ty budeš dělat to co říkám, až řeknu že budeš sedět celý víkend doma tak prostě budeš sedět celý víkend doma!  Rozumíš? Budeš mě poslouchat, není na tobě co chceš dělat, budeš dělat jen to co ti povolím." řekl přísně a neutrálně mi hleděl do očí.
,,Jsem snad nějaká věc? Nebo pes kterýho si můžeš vycvičit?"
,,Ne, jsi holka, MOJE holka!" vykřikl
a dlaní plácnul do polštáře, těsně vedle mojí hlavy.
,,Ale to neznamená, že tě musím poslouchat!" křikla jsem odvážně.
,,Ale znamená, nenuť mě ti to vysvětlovat po zlém!" odpověděl
a chytl mě pod krkem. Už zase. Pak se ke mně sklonil a spojil mé rty s jeho. Spolupracovala jsem.
,, Hodná." řekl když se zase odtáhl.
,,Než se vrátím, nehneš se odsud, můžeš dělat úkoly do školy nebo být na mobilu, který už funguje, ale zůstaneš doma, a žádný přespávání u Nikol, ano?" řekl přísně asi 2 centimetry od mého obličeje. Přikývla jsem.

---

Po zbytek dopoledne jsem opravdu dopisovala úkoly do školy, které mi poslala jedna spolužačka. K obědu jsem si uvařila míchaný vajíčka. Já vím žádný zázrak, ale nejsem kuchařka.
Jsou asi dvě odpoledne. Podívala jsem se na mobil a opravdu jako zázrakem funguje. Najela jsem do Messengeru a podívala se jestli mi náhodou nenapsala Nikol. Nic. Čekala jsem, že se ještě ozve nebo se aspoň zeptá jak se mám, když jsem se poslední tři dny neozvala já a ještě když měla být dneska ta přespávačka. No nic napíšu jí.

Sára: ahojky, jak je kočko?

Nikol: ahooj, fajn, co ty? Proč jsi nebyla ve škole? Je vše ok? A platí ten dnešek?

Sára: jde to, nebylo mi moc dobře, ale už je to lepší, vše je v pořádku... Dneska ale u vás spát nemůžu... Nechceš zajít ven? Tam ti to vysvětlím

Nikol: joo, tak za 20 minut u tvého domu, ok?

Sára: ok, tak zatím

Odložila jsem mobil.  Já vím, že nemám nikam chodit, ale je mi 17. Nepotřebuju někoho kdo mi bude říkat co můžu a co ne. Prostě půjdu ven, potřebuju Niki vidět. Vždycky mi dodá energii a zlepší mi náladu. Málokterý člověk toto umí, proto si jí moc vážím. Mám ji ráda a chci ji teď aspoň chvilku vidět, když už u ní nemůžu přespat.

Trochu ze sebe udělám člověka, vezmu si aspoň dvě stovky kdyby náhodou a jsem připravena jít. Vyjdu ven a u dveří stojí Nikol. Ona si mě okamžitě všimla a hned mně objala.

,,Ahooj, tak kam půjdem brouku?" zeptala se hned.
,,Jak chceš, ale nejradši bych si šla někam jen sednout a pokecat." odpověděla jsem.
,,Jasný, tak nechceš jít jen do parku?"
,,Tak jdem." odpověděla jsem a vydaly jsme se směrem k parku. Našly jsme naši oblíbenou lavičku a obě si na ni sedly. Začaly jsme řešit všechno možné,  ptala jsem se jí jak je na tom s Dannym (její kluk) a co rodiče, protože se neustále hádají a tak.

,,A vlastně co Jimmy?" zeptala se po chvíli ticha.
,,No víš, rozešli jsme se." odpověděla jsem smutně a v duchu jsem si říkala jak tahle věta strašně zní.
,,Jak to? Kdo s kým? Proč? A proč jsi mi to nenapsala? Stalo se něco?" začala hned chrlit otázku za otázkou.
,,Já s ním, protože...." odmlčela jsem se. Nevím jestli ji mám říct o Honeym.
,,...... protože jsem musela. Nemohla jsem ti napsat, promiň." dokončila jsem větu neurčitě.
,,Nechceš mi říct co se děje?" řekla podezíravě a smutně zároveň.
,,No... Jak mi ve škole začali chodit ty dopisy... nebyli od Jimmyho..." začala jsem pomalu a pak jí řekla vše co se stalo. Nedokázala jsem jí to neříct nebo dokonce lhát.
Nejdřív na mě koukala zmateně, potom vystrašeně a nevěděla co odpovědět.
,,A co budeš dělat? Musíš to nahlásit na policii!" řekla najednou.
,,A co mám nahlásit? Nemám důkaz, když jsem se pokoušela policii zavolat vypnul se mi mobil a naše konverzace celá zmizela. Nemám co nahlásit, nevím jméno, nevím nic. Nemůžu to nějak potvrdit, já prostě nemůžu nic dělat." vysvětlila jsem jí a bylo mi do breku.
,,Ale musíš s tím něco udělat, co takhle to říct rodičům?" řekla zoufale.
,,Vždyť se skoro nevídame, do neděle jsou pryč a pak budou zas jen v práci."
,,Tak prostě uteč, můžeš spát u mě a on nemá šanci tě najít."
,,On o mě ví všechno, ví s kým se bavím a ví kam bych šla kdybych se snažila utéct."
,, Musíš to aspoň zkusit, ne hned, třeba za týden, ale budeš muset. Až se tvoji rodiče vrátí, zkus jim to říct, snad ti pomůžou." řekla nakonec.
,, Dobře... Udělám to, děkuji ti za pomoc." odpověděla jsem a objala jí. Pak jsme ještě řešily pár věcí, školu a tak.

---

Přišla jsem domů, napila se vody a šla do pokoje. Svalila jsem se na postel, jen ležela a přemýšlela o tom co říkala Niki. Asi má pravdu. Je asi půl sedmé, takže počítám s tím, že přijde zase pan odporný. Nebaví mě, vůbec. Už zase v sobě poznávám moje staré já a nabývám odvahy a vzdoru. Nebude mi ničit život někdo, koho ani neznám a koho v tom životě nechci.