๑♡STALKER♡๑ ✓

28.

Dnes je nejhorší den mého života. Za poslední dobu jsem si prožila hodně věcí, ale dnes nevím jestli se nesesypu.
Je totiž... Pohřeb Nikol.

Ve dvě hodiny se mám někam dostavit.
Moji rodiče měli jít také, ale řeší teď prý něco hodně důležitého. Takže, jdu sama.
Tohle mě na nich opravdu štve. Vím že jsem nebyla plánovaná a dost jsem jim zasáhla do života. Máma chtěla jít na potrat, ale když zjistila, že je těhotná, bylo už na potrat pozdě. Smutný že?
A jak to vím? Samozřejmě by mi nikdy nic takového nevyprávěli, ale jednou jsem slyšela mámu jak si povídá s mou babičkou, když ještě žila. Prý jsou se mnou jen problémy atd. Tak mluvily a mluvily až se dostaly k tématu, že jsem tu vůbec neměla být.

No to jsem hodně odbočila, každopádně já nechci rodičům nijak ztěžovat život. Smířila jsem se s tím, ale nepřijít ani na pohřeb mé nejlepší kamarádky, kterou zabil člověk, o kterém si mysleli, že jsem s ním šťastná... To mě opravdu naštvali.
A zklamali zároveň.

No každopádně... Asi vás zajímá něco o Honeym že? Nic o něm teď nevím, v noci se mi zdají noční můry a pořád v hlavě slyším ty jeho poslední slova, ale jinak jsem celkem v pohodě.
Snažím se na něj nemyslet.

Je asi jedenáct a já právě vylezla ze sprchy. Je sobota a od pondělí už začínám chodit normálně do školy. Těším se, ale bude mi tam chybět jedna holčina.
Pořád jsem se nesmířila s tím že tu není. Pořád beru do ruk mobil a kontroluju, jestli mi od ní nepřišla nová zpráva.

Popadla jsem fén a začala si sušit vlasy.
Pak jsem si dala vlasy do turbanu a napatlala na sebe nějakou pleťovou masku.
Vyšla jsem z koupelny, vzala mobil do ruk a... Wow! Tolik nových zpráv! Něco se stalo?

Dave: Sáro? Jsi v pohodě? Je pravda co se stalo? Nikdo o ničem jiném nemluví než o tvém stalkerovi!

Týna: zlatíčko, to co se stalo je hrozné, vidíme se dnes na pohřbu?

Ema:  Možná kdyby jsi o tvém stalkerovi  někomu řekla tak Nikol ještě žije

Ron: je mi líto co se stalo, teď už bude jen dobře

Jimmy: je pravda to o čem se teď všude mluví? Takže jsi mi přes ten chat lhala!

Laura: Sáro musíš mi vše říct! Ty jsi měla stalkera? Jako vážně? Moc mě to mrzí

Jsem docela překvapená.
Ale co to melu, jsem hooooodně překvapená. Hlavně to jak mu všichni říkají Stalker. Je to divný.

Nejvíc mě naštvala ta zpráva od Emy a asi proto, že má pravdu. Možná kdybych to někomu řekla... Ale vždyť jo! Já to někomu řekla! A ten člověk tu už teď není. Škoda že jsem to neřekla Emě, aspoň bych teď měla pokoj!

A pak ta zpráva od Jimmyho? Jak mi vůbec může napsat, že jsem mu přes chat jednou zprávou lhala, když jsem tam tenkrát na záchodech na něj řvala pravdu a on mi nevěřil!

To jsou ale lidi. Nejvíc mě zarazilo to, jak z těch zpráv vyplívá že se o mě všude mluví. Pomoc.

Odepsala jsem na pár zpráv, protože jich bylo ještě daleko víc, dokonce i od lidí, se kterými jsem nikdy nemluvila. Mam toho už dost!
Mobil jsem zahrabala hluboko do peřin a převlékla se. Vzala jsem si černé šaty, silonky i boty. Vlasy mám rozpuštěné a oči jsem si vůbec nemalovala. Bojím se totiž, že se tam rozbrečím a rozmazaly by se mi.

Rychle jsem se najedla a vyrazila. Musím tam být za půl hoďky.
Vyšla jsem tedy z domu a šla. Šla jsem tou úzkou lesní cestičkou a v jednom místě mě zamrazilo, tady jsem se o té smrti dověděla.
Šla jsem dál a koukala po městě. Je to jako včera kdy jsme tu v šesti letech s Nikol chodily na zmrzlinu, nebo jak jsme chodily do kavárny na vysvědčení, obchody kde jsme ve velkém kupovaly oblečení...
Prošla jsem kolem parku a podívala se na lavičku na které jsem jí řekla o Honeym.

Pak ten přechod od parku, kde ji srazilo auto a řidič odjel od nehody. Pche, řidič. Honey.

Už před sebou vidím tu budovu do které mířím a za ní... je hřbitov.
Otevřela jsem dveře a vstoupila. Bylo tu už spoustu lidí. Její rodina, Danny, Týna, Laura, Melanie a další lidi z naší party.
Rozhlédla jsem se a uviděla Emu. Je na ní vidět jak jí je to líto.

Šla jsem a sedla si na lavici. Nějaký člověk tam začal něco říkat, ale já ho neposlouchala. Pak přišli na řadu její rodiče. Bylo hrozné vidět jejich trápení. Zamyslela jsem se, jestli by se takhle trápili i moji rodiče, kdyby se mi něco stalo.

,,A prosíme její nejlepší kamarádku Sáru, jestli by o ní taky něco neřekla." Uslyšela jsem a zvedla oči. Všichni se na mě dívali.
Zvedla jsem se z lavice a šla před ty všechny lidi.
,,Víte, já ani vlastně nemám co říct. Nikol byla nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznala. Do teď od ní čekám zprávu nebo že přijde, zazvoní a řekne: ,Obleč se kočko, jdeme pařit.' Je mi moc líto co se stalo a že jsme neměly ani šanci se rozloučit. Naposledy si říct ahoj. Naposledy se obejmout a slíbit si, že se v dalším životě najdeme. Co se stalo, stalo se. Bohužel se to nedá vrátit. Ale já jsem si jistá, že Nikol bude žít dál v našich srdcích a paměti. Její duch na nás bude určitě dohlížet a nikdy nás neopustí. Nebude to jen jméno na náhrobním kameni. Bude tu pořád s námi. Hlavně si ji prosím pamatujme jako tu veselou a živou dívku, která při nás vždy stála. Která měla plány do budoucna, a která uměla život opravdu žít. Zásadně mi zasáhla do života a vím, že z něj nikdy neodejde. Bude se mnou navždy.
Měla jsem tě moc ráda. Sbohem Nikol, ještě se potkáme."

Poslední dvě věty jsem zašeptala a nechala slzu vyklouznout z mého oka. V mých studených rukách jsem celou dobu svírala její gumičku od vlasů. Jediné co mi po ní zbylo. Gumička, kterou jsem jí nevrátila. Sedla jsem si zpátky na místo a zbytek pohřbu už jsem si jen utírala slzy.