๑♡STALKER♡๑ ✓

26.

Už je odpoledne a já čekám, kdy Honey přijde, a jestli vůbec přijde. Měla jsem pocit, že před naším domem jsou nějaká cizí auta a tak nějak v celé ulici je více aut. Také mám pocit, že je až zvláštní ticho venku.
Vždycky je tam ticho, tak co blbnu.
Jsem asi jen paranoidní.

Mám hrozný strach, úplně nepopsatelný. Doufám že to proběhne v klidu.
Vím jak je Honey silný, má rychlý postřeh a pozná na mě, že se něco děje.
Musím říct, že až teď mi došlo, jak o mě rodiče nic neví.
Každý druhý si myslí, jak ho jeho rodiče neznají a podobně. Podívejte se na mě! Co tu zažívám a rodiče si pořád jen myslí, že jsem ve škole, nebo v pořádku s mým klukem Chrisem, který se tak ani nejmenuje, lol.
A teď tu sedím a klepu se strachy.
Jsem v obýváku zabalená v dece.
Pohlédnu na zeď před sebou a vzpomenu si, jak tu byl na mě Honey přilepený po tom co jsme dohráli tu hru s krabičkami.
Vyhlédla jsem z okna a uviděla naší malou zahradu. Na trávě nás do teď vidím ležet při našem prvním polibku po tom co jsem ho zamkla v koupelně.
Nebo jak jsme koukali na hvězdy...

Jen pár týdnů v jeho přítomnosti a kolik vzpomínek a pocitů to ve mně nechalo. A teď to všechno skončí.
Honey zmizí z mého života a tahle kapitola bude uzavřená.

Kéž by tu se mnou mohla být Nikol. Pomyslela jsem si a najednou uslyšela zvonek.
Co to? Vždyť Honey má od našeho domu vlastní klíče (které netuším kde sebral) a nikdy nezvoní.
Tak kdo to může být? Policie?

Nadechla jsem se a otevřela dveře.
,,Um ahoj." pozdravila jsem váhavě.
Ve dveřích totiž nestál ani nikdo od policie, ani Honey. Je to Ron.
,,Ahoj Sáro, napadlo mě že se stavím. Jsi tu sama že?"
,,Jo jsem... teda ne. Nebo jako jo." zakoktala jsem.
Proč teď musel přijít?! Zrovna když se tu klepu strachy, Honey nikde, já asi brzy zešílím a před barákem bez tak sedí fízlové.... Aaaaagrr. To je špatný vtip.
,,Můžu dál?" zeptal se.
,,No víš... Já někoho čekám. Teď se mi to úplně nehodí promiň."
V tu chvíli jsem někoho za mnou uslyšela scházet schody.
Cože?
Otočila jsem se a stál tam Honey. Moment... Pokud Honey už je v baráku tak je to tu za chvíli samej policajt.
Ale co když ho neviděli přicházet? A jak se sem vůbec dostal?
Obrátila jsem pohled zpátky na Rona. Říkala jsem vám už, že se Ron vlastně vůbec nejmenuje Ron? Říkáme mu tak podle Ronalda Wesleyho, protože jsou si v obličeji strašně podobní. Jednou byl dokonce obravenej na zrzka.
Sakra na co to myslím!

Ron se podíval na Honeyho a pak na mě.
,,Jasně..." pousmál se. ,,Nebudu rušit. Tak někdy jindy. Zatím čau." otočil se a chtěl odejít.
,,Čau." pozdravila jsem a zavřela dveře.
Vítejte v háji. Honey se dostal do baráku nepozorovaně, takže teď tu s ním budu zavřená, on pak zase nepozorovaně odejde a já budu vypadat jak úplná blbka.
Horey!
Honey už sešel schody a přišel až ke mě.
,,Ahoj miláčku." řekl a dal si ruce na mé boky.
,,A... Ahoj."
Všechna nervozita, která mě trochu opustila, když se tu ukázal Ron se zase vrátila.
Honey mě obalil rukama a přitiskl si mě k němu.
,,Konečně ten debil vypadl, už jsem měl chuť mu zlomit páteř."
Já nic neřekla a jen se na něj vyděšeně podívala.
,,Jsi tak krásná." řekl a pohladil mě po zádech. ,,Krásná když se bojíš." dodal pak.
,,Jsi takhle spokojený? Chceš aby se tě tvoje holka bála?" zeptala jsem se a odstrčila ho od sebe.
,,Ty ale nemáš důvod se mě bát. Já ti neublížím, když nebudeš dělat hlouposti." řekl a usmál se.
,,Tak teď si mě pobavil. Já, že nemám důvod se bát? Vždyť neděláš nic jinýho než ve mě vzbuzuješ čím dál tím větší strach!"
Na to se on hlasitě zasmál.
,,Ty nevíš co je to strach." řekl.
,,Tak samozřejmě, ty víš všechno nejlíp žejo."
,,Nepřej si někdy poznat co to je opravdový strach." Zasyčel a já protočila očima.
Chytil mě za ruku a vedl mě do mého pokoje.
,,Chvíli počkej." řekl, když jsem si sedla na postel.
On zatím někam šel. Nejspíš na WC.
To je moje příležitost!
Rychle jsem vstala a vyndala tlačítkový mobil ze šuplíku.
Jako naschvál mi začal zvonit můj pravý mobil. Máma? Co teď sakra chce? Kašlat to.

Roztřesenýma rukama jsem naťukala do tlačítkového mobilu SMS.

Už je tu. Jsme v mém pokoji - v patře.

Rychle jsem zprávu odeslala a pak přijmula hovor od mamky.
,,Sáro proč to nebereš? Jsi v pohodě?"
,,Jasně že jsem. Proč voláš?"
,,Já jen, že večer po práci jdeme s tátou do divadla tak nás nečekej. Jo?"
,,Jo jasně. Tak já musím, pá."
,,Ne, kam tak spěcháš? Je u nás snad Chris?"
,,Ne, potřebuješ něco?"
,,Jo, prosím tě skoč do obchodu pro tvaroh. Měl by být v akci."
,,Mami prosím tě..."
,,.... a ještě vem bílý jogurt. Ale neber ten jako minule, ale ten jako předminule, víš který myslím ne? No a pak...."
Slyšela jsem jak Honey už po chodbě míří do mého pokoje, tak jsem to típla.
Honey se vrátil a usmál se.
Nervózně jsem se pousmála. On si sedl vedle mě a začal mě hladit po zádech.
,,Jak jsi se dneska zatím měla?" zeptal se.
,,No moc dobře ne."
,,Jak to princezno, co se děje?"
Tyhle slova se do mě zaryly a já měla pocit, že se rozbrečím. Že řeknu Honeymu, co jsem udělala.
Ať pak dělá co chce. Ať mě třeba unese a zmizíme odsud.
Mám strašný strach, co se stane když to nevyjde.
Nakonec jsem se vzchopila a usmála.
,,To nic, přišla jsem si sama. Neřeš to." řekla jsem nakonec.

,,Máš mě, ty nikdy sama nebudeš." řekl a já se na něj podívala.
Možná ho teď vidím naposledy v životě.

,,Jsi taková smutná nebo zaražená, děje se něco?" Zeptal se.
,,Já..." zaváhala jsem. Honey přiložil dlaň na mou tvář a otočil mou hlavu na něj, abych se mu dívala do obličeje.

Potom jsem udělala něco hroznýho. Celou situaci jsem nezvládla. ,,Po...policie." Dostala jsem jen ze sebe.
Honey se na mě zmateně podíval.
,,Ty jsi jim něco řekla?" zeptal se naštvaně.
,,Já nechtěla... kvůli Nikol."
,,Co všechno ví?"
,,Za chvíli... tu budou. " zašeptala jsem a neodvážila se na Honeyho podívat.
,,Do prdele. Jak jsi mohla?" rychle vstal.
V tu chvíli jsme uslyšeli hlasité prásknutí dveří zezdola. Jako by někdo vykopnul dveře.
Honey pohotově reagoval a zamkl dveře mého pokoje.
Vytáhl nůž klekl si na posteli za mě a dal mi ho pod krk. Cítím jak mi jeho ostří tlačí do kůže.
,,Honey prosím..." kníkla jsem.
,,Neboj tobě bych takhle nikdy neublížil. Bude to v pohodě." řekl.
V tu chvíli dveře od mého pokoje byly vyražené a já před sebou uviděla spoustu ozbrojených mužů.
Jak uviděli Honeyho s nožem u mé tepny, zastavili.
,,Nechte nás odejít, nebo..." přitlačil na nůž. ,,...ji zabiju." řekl neutrálně.
Mé oči se pomalu začaly zavírat. Nedokážu to. Nezůstanu při vědomí. Je toho moc.
Mé oči se mi samy zavřely a mé tělo přestala ovládat mysl. Zhroutila jsem se a dál už byla jen tma...

Oči jsem otevřela. Pořád jsme u mě v pokoji. Co se to děje?
Honey leží na zemi a nějací dva cajti na něm klečí a poutají mu ruce.
Zvedla jsem se do sedu. A pořádně jsem se rozkoukala.
Už Honeyho zvedali ze země a chtěli ho v předklonu s rukama za zády odvést.
Když ale Honey uviděl, že jsem se probrala a jsem při vědomí podařilo se mu vykroutit. Vší silou sebou trhnul a tím se přiblížil ke mě.
,,Tohle není konec princezno." zašeptal a letmo mi vtiskl pusu na rty.
Po tváři mi stekla jedna slza.
Honeyho odvedli.
Ještě z přízemí jsem slyšela křik.
,,Jsi moje! Sáro... Miluju tě... Ani smrt..." dál už jsem neslyšela.
Do mého pokoje vstoupila ta hnědovlasá policistka.
,,Sáro? Je tu pár informací, které bys měla vědět." řekla a sedla si ke mě na postel.
,,Jak... jak se jim povedlo ho chytit?"
Vykoktala jsem.
,,Víš, jak jsi začala ztrácet vědomí lekl se a odendal nůž. Asi ti chtěl nějak pomoct. Jeho zaváhání byla pro něj chyba. Naši kluci toho využili a po menší rvačce se jim povedlo ho složit na zem."
,,Co s ním teď bude?"
,,Tvoje kamarádka Nikol... nebyla jediná, která díky němu přišla o život. Půjde na doživotí se zvláštním zabezpečením. Už se nemusíš bát."
Potom mi toho ještě spoustu vysvětlila, ale to vám povím jindy.

Pak přišla psycholožka, doktor, velitel fízlů a další a další nezajímavý a neznámý lidé.

,,Nic mi není!" opakovala jsem pořád dokola.

Pořád mám před sebou Honeyho poslední pohled. Ty jeho oči. Byla v nich nenávist, ale i zklamání. Nejvíce mě překvapilo to... odhodlání a láska.
Jo byla to láska.
A ty jeho poslední slova... Tohle není konec princezno.
Nebudu na to myslet. Vytěsním ho z hlavy a začnu žít normální a šťastný život.

Rodiče nakonec do žádného divadla nešli. Po tom co se od policie dozvěděli co se všechno stalo, byli okamžitě doma.
Zjistili co byl Chris vlastně zač. Pořád se mě ptali jestli něco nepotřebuji, jak se cítím a podobný kecy.

Víte jak se cítím? Jako kdyby se mi někdo násilím dostal do srdce a po jeho odtržení mi v srdci zůstal kus prázdna.