๑♡STALKER♡๑ ✓

18.

Netuším kolik je možná tak dvě ráno. Hučí mi v hlavě. Mám pocit že se celý svět točí. Někdo otevřel dveře od pokoje.
,, Wille?" promluvila jsem.
,,Tak jsem si pro tebe přišel princezno." odpověděl známý hlas.
,,Aha..." odpověděla jsem ospale. Potom mi ale došlo co se děje. To je Honey. Začal mě pomalu brát do náruče.
,,Kde je William?" vypískla jsem.
,,Zatím naživu, když nebudeš dělat hluk tak i naživu zůstane."
Pomalu jsem začala znovu usínat.
,,Moje věci..." zamumlala jsem ospale.
,,Mám je, klid květinko, jedeme domů."
,,To je dobře, moc dobře."
Ani mě nenapadlo se bránit. Jsem rozespalá a beztak se mi to jen zdá.

---

Ráno jsem se probudila, ale počkat, toto není Willův pokoj. Je to můj pokoj. Asi jsem se teleportovala.
Ale co to melu.

Rychle se zvednu. Opravdu jsem ve svém pokoji, na křesílku leží můj batoh s věcmi a já nejsem u Willa. Takže to nebyl sen? To co se dělo v noci?

Dveře mého pokoje se otevřou a vstoupí Honey. Vražedně se na mě dívá, ale pak se usměje.
,,Dobré ráno Sáro."
Mlčím. Nebudu mu odpovídat. Vždyť on mě unesl z cizího domu a vrátil mě zpátky do mého. Co si to dovoluje?
Teď asi není ta správná chvíle na sarkasmus.
Chvíli přemýšlím ale najednou na mě spadl meteorit.
Ne, tak to je jenom Honey.
Zase ležím pod ním. Panebože, co to má za úchylku zalehávat lidi?
Chci mu jednu vlepit, ale on chytil mou ruku a dal mi jí nad hlavu. Tu druhou taky.
,,Můžeš mi říct, kde jsi byla holčičko?"
,,Emm, já..."
,,Ty jsi chtěla utéct? Já jsem tvůj kluk, jsi tu doma. Tak proč?"
,,Já, chtěla jsem... Jen přemýšlet."
,,A copak jsi vymyslela?"
,,To, že tě mám celkem ráda." Pousmála jsem se.
Jeho stisk povolil, že by to zabralo?
,,Celkem ráda?" Zeptal se.
,,Nebyla jsem si jistá, vtrhnul si mi do života, celý si ho překopal, mlátil mě, ale zažili jsme spolu i krásné chvíle. Potřebovala jsem mít chvíli  na přemýšlení. Chvíli bez tebe."
,,Miluješ mě?"
,,Teď jsem se snažila ti říct pravdu... A ty mě zase nutíš lhát?"
,,Tak to řekni popravdě Sáro. Miluješ mě?"
,,Popravdě, ne." odpověděla jsem nakonec váhavě.
,,S tím budeme muset něco udělat." Usmál se. Cože?
,,Ale taky musíme udělat něco s tím, že jsi mi lhala, utekla a chtěla mi vrazit." Dodal pak.
,,Co?"
Nic neřekl, jen se zvedl. Takže teď na mě sedí obkročmo.
Z pravé strany mi na tváři přistála facka.
,,Za lhaní."
Ani jsem se nestihla za tvář chytit a přilétla z levé strany druhá.
,,Za to že jsi mi chtěla vrazit."
A najednou na obou mých tvářích zároveň přistály Honeyho ruce.
,,Za útěk."
Štiplavá bolest pomalu sílila a mě hoří tváře.
Z nosu se mi spustila krev a motá se mi hlava. Neskutečně to pálí.
,,Sluší ti to princezno." dodal s úšklebkem. Nic se nezměnilo.
Ve tvářích mi pulzuje krev a z očí se mi válí slzy.
,,Tak pojď, zastavíme to krvácení." Slyším z dálky a cítím jak ze mě Honey slézá.
Honey mě dovede do koupelny. Vidím přes slzy rozmazaně. Cítím na čele něco studeného, asi obklad.
,,Předkloň se a počkej, až se to zastaví." Slyším, ale moc nevnímám.
,,Nemuselo se to stát, doufám že to víš."
Zrovna teď jsou mi ty jeho řeči jedno.
,,Jak- jak jsi mě vlastně našel?" zachraptím.
,, Jednoduše, podle polohy tvé SIM karty. Vzala jsi mi mobil, když jsem ti volal a po pár minutách jsem přesně věděl kde jsi. Tebe snad nepřekvapil můj náhlý nezájem a změna nálad? Jak můžeš být tak hloupá."

,,Když jsem podle tebe hloupá, tak mě nech být. Najdi si někoho jinýho a nič mu život."

,,Mě stačíš ty miláčku."
,,Hm." zabručela jsem. Na víc už nemám.
Krev pomalu přestala kapat z mého nosu a já se konečně narovnala. Také už se mi tolik nemotá hlava. V zrcadle matně vidím rudé otisky na mých tvářích.
Zadívala jsem se do zrcadla. Jak se tohle mohlo stát?
,,Proč mi to děláš?" Zeptala jsem se zamyšleně. ,,Proč mě mlátíš a ubližuješ mi?"
,,Protože tě miluju." Pomalu položil své ruce na mé boky a otočil si mě k sobě.
,,Kdyby jsi mě miloval, tak se mě ani nedotkneš. Spíš se budeš starat o to, aby mi nikdo neublížil."
,,Ale prosím tě. Já to nedělám rád, ale ty mě prostě začneš milovat po dobrém nebo po zlém. Musím to dělat dokud to nepochopíš. Sama mě k tomu nutíš."
,,Proč mi lásku vnucuješ? Já přece nejsem něco, čemu něco nařídíš a bude tě to poslouchat."
,,Nežijeme přece v pohádce. Já jsem tvůj osud, a kdyby jsi nebyla tak tvrdohlavá, mohla jsi být šťastná. A ty budeš šťastná, ale jen se mnou. Nikdo jiný tě milovat nebude. A kdo jo, toho klidně zabiju. Máš jen mě, nikoho jiného. Smiř se s tím zlatíčko." Dokončil svůj dlouhý proslov, který stejně nikoho nezajímal. Tohle už říkal tolikrát...
Proč nemůžu mít normální život?
Před očima se mi objevily mžitky. Podlomily se mi kolena, ale Honey mě chytil.
,,Ale no tak no tak, pojď sem." řekl a přitáhl si mě do objetí.
,,Já bych ti neubližoval, kdyby jsi ty neubližovala mě princezno."
,,Já ti přece nijak neubližuju." zamumlala jsem mu do hrudníku.
,,Ale ano, tím útěkem a odmítáním. Budeš se mnou ať chceš nebo nechceš." Pevněji mě objal.
,,Můžu jít teda zítra do školy?" Zeptala jsem se.
,,Ne."
,,Proč? Vždyť jsi mi to slíbil!"
,,A ty jsi slíbila, že napíšeš Nikol."
,,Tak já ji napíšu. Prosím, nech mě tam jít."
,,Hned jí napiš."

Rozeběhla jsem se do pokoje a popadla mobil.

Sára: ahojkyy jak se máš, jsi pořád v nemocnici?

Nikol: včera mě pustili a zítra už můžu do školy, budeš tam?

Sára: jojo, zítra přijduuu, máš teď chvíli čas? Chci ti napsat něco důležitého

Nikol to ještě nečetla, tak čekám nad mobilem a přemýšlím jak jí to napíšu. Jak ji napíšu těch spoustu lží o Honeym a mě.
Honey přišel do pokoje a sedl si vedle mě. Dal mi pusu na krk.
,,Už jsi jí to napsala?"
,,Ne."
V tu chvíli mi cinkl mobil.

Nikol: na tebe mám vždycky čas... Copak se děje? Jde o toho psychopata?

Sára: no víš, strašně se zlepšil a já si uvědomila že ho miluju a není to psychopat, chodíme spolu

Nikol: fakt? Tak to teda rychle měníš názor, každopádně ti to přeju

Sára: opravdu se zlepšil a miluje mě, někdy vás seznámím

Nikol: tak dobře, důležité je aby jsi byla šťastná

Sára: to jsem!

Honey vedle mě celou dobu seděl a četl si co píšu.
,,Hodná." řekl pak, zvedl se a šel někam dolů.
Převlékla jsem se do černých legín, bílé mikiny a šla za ním.
,,Připravil jsem kávu a tousty, dáš si?"
Usmál se na mě, když jsem přišla do kuchyně.
,,Ráda." usmála jsem se taky.
Rozhodla jsem se přestat být protivná, protože chci prostě zítra do školy. Jestli opravdu nemám jinou možnost než být s ním tak nám aspoň nebudu oboum kazit život mou náladou. A když už si i Nikol myslí, že spolu chodíme... nemá cenu být protivná.

Sedla jsem si a Honey přede mě položil talíř s tousty.
,,Mimochodem... kdy mi řekneš tvoje jméno?"
,,Až se mi bude chtít."

Víte jak je to divný pocit "chodit" s někým a ani nevědět jak se jmenuje? To se nedá.

Dojedla jsem a přesunuli jsme se do obýváku. Sedla jsem si vedle Honeyho na gauč, ale on mě zase nějak zvláštně popadl a přesunul tak, že sedím na něm.
,,Takže zítra můžu do školy?"
,,Noo, ano..."
Jsem šťastná jako malé dítě. Chápete to? Já jsem šťastná, že půjdu do školy.
,,Ale hned po škole půjdeš domů a s nikým se o mě bavit nebudeš, ano?"
,,Okeey. "
,,Nebo víš co? Já si pro tebe přijedu. Zase by jsi udělala nějakou hloupost jak tě znám. Pokud vím tak končíš ve 12:30, že?"
,, Jop."
,,Tak ve 12:45 budu před školou."

,,Hele a... Will se mi ani neozval, neptal se kde jsem. Opravdu jsi mu nic neudělal?" Sklopil oči a povzdechl si.
,, Žije, stačí?"
,,No nestačí, ty jsi mu něco udělal?" Vyjekla jsem a slezla z jeho klínu.
,,Můžeš za to ty..."
,,Co se stalo?" řekla jsem zvýšeným hlasem.
,,Zlomil jsem mu dva prsty, ruku a jeho hlava se setkala se zdí."
,,Nene! Co když to nepřežil?"
,,Tak mu zajdeme na pohřeb." Usmál se.
Zamotala se mi hlava a moje srdce nejspíš vynechalo pár úderů. Je to kvůli mě. Myslela jsem jen na sebe a... člověk co mi pomohl je teď... možná... To ne.
Upadla jsem na zem.
,,Snad ti ho není líto." Usmál se zas.
,,Co když to nepřežije!" Vykřikla jsem.
Chytla jsem se za hlavu. Že se mi to zdá?!
,,Lhal jsem ty histerko. Jen jsem mu vzal mobil, notebook a klíče."
Zvedla jsem hlavu a podívala se na Honeyho. S úšklebkem mě pozoroval.
,,Nic jsi mu neudělal?"
,,Ne... Tak nešil. Nějak moc ti na něm záleží." Odpověděl.

Strašně jsem si oddychla, takové ulehčení jsem ještě nezažila. Začala jsem se nahlas smát. No co... Každý máme své slabé chvilky, ne?
Honey vstal z pohovky, stoupl si přede mě a natáhl ruku. Chytla jsem se a zvedl mě z podlahy. Jak jsem se dostala na nohy, spojil naše rty.
,,Příště mi nelži, nevíš jak strašně jsem se cítila." zašeptala jsem mu do rtů.