๑♡STALKER♡๑ ✓

15.

Sáhl si do kapsy a začal z ní něco vyndávat. Vyndal z ní to co tu hledám jak blbá. Dvěma prsty zvedl černou krabičku před sebe.
,,Tady je Sáro..." odpověděl vítězoslavně a já mám chuť vraždit...
Vždyť to není fér!

,,Jak to že ji máš u sebe? To není fér."
,,Řekl jsem že jsou schovaný tady někde po domě. Jsem doma? Jsem... Měla jsi mě prohledat."
,,To se neřeklo!"
,, Mělo tě to napadnout." pokrčil rameny.
,,To je jedno, takže v pátek jdu do školy jo?"
,,To není tak jistý..." ušklíbl se.
,,Jak to? Vždyť jsem našla dvě krabičky!" kypí ve mě vztek.
,,To ano, ale moje hra-moje pravidla... Dej je sem na stůl." poklepal na skleněný stolek, který máme v obýváku. Položila jsem tam teda bílou a červenou krabičku a on vedle toho ještě černou.
,,A teď si jednu vyber. Každá barva znamená něco jinýho."
,,A platí ta moje výhra? Za to že jsem donesla ty dvě krabičky?"
,,Pokud vybereš správnou barvu platí, pokud vybereš jinou tak to bude ta pusa a pokud vybereš tu druhou jinou tak to bude ta sprcha."
Tak je to debil?

Tak bílá znamená čistotu a nevinnost, proto by ji každý vybral, ale já to neudělám, protože nejsem každý. A pak je tu černá a červená. Mám raději černou a on určitě čeká že vyberu mou oblíbenější barvu a to se mýlí. Sáhnu po červené.
,,Tak jsem vybrala tuhle."
,,Zajímavé... Ale nevyhrála jsi."
,,A co to teda znamená?"
,,Kdyby jsi vybrala černou tak by to bylo správně. Čekal jsem že ji vybereš... Tak mi dej tu pusu." usmál se.
Trochu se k němu přes stolek nakloním a dám mu pusu na rty jako malá dcerka svému tátovi na narozeninové oslavě. Hned se odtrhnu a vítězoslavně se mu zadívám do očí.
,,To je od tebe moc pěkné, ale já neřekl že červená znamená pusa... Znamená to společná sprcha. Necháme si ji na zítra ráno, ju?"
,,Děláš si ze mě už fakt legraci?" Vybuchnu. To už nemyslí vážně, že ne?!
Rychle vstane z gauče, že to skoro ani nestihnu zaregistrovat. Obejde stůl a je přímo přede mnou. Natlačí mě na zeď.
,,Jak říkám, moje hra-moje pravidla!" syčel na mě a já se mu jen vystrašeně dívám do očí. Konečně v těch jeho něco vidím! Je to vztek. Ale najednou... Mihlo se v nich něco jako chtíč nebo vášeň. Rychle mě políbil. Zase mě líbá tak hrubě ale naléhavě. Pche... To čeká že budu spolupracovat?
Najednou jeho ruka začala bloudit po mém těle a zastavila se na klíční kosti. Pořádně ji stiskl dvěma prsty. Neskutečně to zabolelo. Vyjekla jsem.
,,Spolupracuj nebo to bude bolet ještě víc!" zašeptal mi do rtů výhružně. Znovu je spojil a já opravdu spolupracovala. Jeho ruka zase začala bloudit po mém těle.
Jeho ruka se zastavila na mém zadku a přitahovala si mě blíž a blíž k němu.
Motýlci v mém břiše se asi pomátli. Chci víc!
On se ale odtrhl. Proč? Zmateně se na něj podívám. A v jeho tváři vidím jen posměch. Ani se nezamyslím a moje ruka vystřelí k jeho tváři. Bylo to sice nečekané, ale on ji i tak stihl chytit ve vzduchu těsně před ním.
,,To jsi nechtěla udělat viď že ne?" Neodpověděla jsem. Je to zmetek co mě děsí, ale víc mě děsí ten pocit co cítím když je blízko mě. Děje se přesně to o čem mluvil tenkrát v parku.
,,Že ne?!" zvýšil hlas a tisk na mé ruce sílil.
,,Ne..." zašeptala jsem. Cítím jak jsem v jeho moci, co to se mnou sakra je?
,,Tak princezno, a aby jsi nebyla uražená... a aby to bylo fér, zítra ráno si dáme společnou sprchu, ale i tak v pátek do školy můžeš...jsi ráda?"
,,Jsem ráda, že můžu jít v pátek do školy." odpověděla jsem. Řekla jsem to schválně tak, abych nepotvrdila i tu sprchu.
Pořád se ke mě víc a víc tiskne. A stále drží moji ruku ve vzduchu. Kurňa Sáro, proč se nebráníš aspoň tou druhou rukou?
Teď jsem úplně nalepená na zdi a on na mě. Ok, tohle už není tolik příjemný.
,,Miluju tě." zašeptal mi do ucha.
,,Aha..." odpověděla jsem. Ano Sáro, můžeš si zatleskat.
On se ode mne okamžitě odtrhne. Myslela jsem že bude naštvaný, ale má v tváři naopak pobavený výraz.
,,Aha?"
,,Jo! Aha... A víš co? Já jdu spát..." řekla jsem a vymanila se z jeho objetí.
,,Co zas meleš? Vždyť není ani osm..." řekl znuděně a sesunul se zpátky na gauč.
,,Klidně si tu buď třeba do jedné ráno ale já jdu spát!" křikla jsem. Utíkám přes kuchyň, po schodech nahoru...
Sice je to kravina a usnu nejdřív tak za dvě hodiny, ale přece k němu teď nedocupitám zpátky a nebudu dělat že se nic nestalo.
,,Tvrdohlavějšího člověka jsem ještě fakt neviděl!" křikl nazpátek.
To už vcházím do pokoje a kašlu na něj. Je mi fakt jedno koho viděl a koho neviděl. Sednu si na postel a přemýšlím.
Moment...on má teleport? Nebo jaktože se za tak krátkou chvíli objevil ve dveřích mého pokoje.
,,Ty fakt dokážeš všechno zkazit." povzdechl si.
,,Co jsem zase zkazila?"
,,Něco jsem pro nás nachystal a ty se rozhodneš jít spát o půl osmé?"
,,Přesně tak!" odpovím, ačkoliv netuším o čem mluví.
Dřepl si přede mě a chytil mě za ruce.
,,Sáro prosím, pojď se mnou." Dívá se mi přitom do očí.
,,A kam?" zeptám se zmateně.
,,Na zahradu." usměje se a vstane, jednou rukou mě pustí, ale druhou ne. Tou mě vytáhne na nohy a vede mě na zahradu. Tam jsou pod širým nebem připravené na trávě dvě deky. Pokyne rukou a já si na jednu lehnu, dám si ruce za hlavu a zkřížím nohy. Čekám že on si sedne na tu druhou, ale ne. On si sedl vedle mě a pak nás opatrně přikryl tou druhou dekou. Nakonec si lehl a objal mě.