๑♡STALKER♡๑ ✓

23.

Úterý... Konečně zas můžu do školy. Celkem se těším a tu cestu tam, nějak přežiju.
Oblékla jsem si bílé shortky s bleděmodrou halenkou, pak culík, řasenka a korektor a bílé adidasky. Honey mi včera neřekl v kolik přijde, takže to neřeším a půjdu si kdy já chci. Tedy teď.
Otevřela jsem dveře a vyšla ven.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a zabočila do prava. O dům tam stál opřený Honey. V hubě měl cigaretu a vypadal zatraceně sexy, blbeček.
Na sobě má jen bílé obyčejné tričko a černé ryfle. I tak vypadá úžasně.
,,Dobré ráno princezno."
,,No nazdar."
Ani jsem u něj nezastavila a šla dál. Když jsem kolem něj procházela vytrhla jsem mu cigaretu z prstů a hodila ji na zem.
,,Opatrně květinko, mám dobrou náladu, ale tohle si nezvykej." Slyším jak syčí vedle mě.
,,Tak dobře květináči." zabručela jsem.
Zamířila jsem do školy nejkratší cestou, která mezi školou a naším domem existuje, jenže ta vede přes takový menší les. On mě chytl za ruku a šli jsme.
,,A jak pak se vyspinkal můj miláček?"
,, Dobře."
,,Takže myslíš, že dneska bude hezký den?"
,,Co to máš zas za otázky?"
,,Ehm, mám dojem, že ti někdo právě volá."
,,To určitě."
Vytáhla jsem mobil ze zadní kapsy mých shortek a opravdu.
Volá mi mamka Nikol, ale jak to Honey mohl vědět? Mám vyplé zvonění a on to stejně věděl.
Zvedla jsem mobil a slušně pozdravila.
,,Dobré ráno, děje se něco?"
Z telefonu se ozval plačtivý hlas.
,,Sá- Sáro, ve škole... Musíš přijít dneska do školy. Nikol je... Moje dceruška..."
,,Haló, co se stalo?"
,,Ve škole je policie a potřebují s tebou mlu- mluvit. Někdo... Zabil. Nikol je... mrtvá! Prosím... přijď dneska do školy, do ředitelny... je to důležité."
Mamka Nikol už nevydržela a propukla v pláč a pak mobil položila.
Její slova mi pomalu doléhaly do hlavy. Nikol? Co...cože?!
Přestala jsem vnímat Honeyho, přestala jsem vnímat celý svět. Upadla jsem na zem.
Můj Nikoušek už tu není? Ne, ne, ne, ne to není pravda. Nemůže to být pravda. Proč by... Někdo zabíjel Nikol?
Slzy se mi kutálely po tvářích.
Nejde to zastavit. Pevně jsem objala svůj školní batoh. To... Není možné. Třeba se spletli a její mamka... neví co říká.
Moje hlava asi praskne a konečně už bude ticho.
Najednou cítím na své tváři dotek. Někdo mi hrne vlasy z obličeje a utírá slzy.
To on! To on to udělal! Nikdo jiný by jí neublížil! Všichni ji měli rádi, byl to můj anděl, moje nabíječka, moje dobrá víla...
,,To... Ty?!" Zašeptala jsem a neopovážila se mu podívat do očí. Seděla jsem celá ubrečená na zemi a čekala na odpověď. Mé slzy se konečně zastavily a přišel strach a beznaděj.
Jeho ruka přejela po mojí tváři a zastavila se na krku.
,,Tak co, jsi spokojená? Je to jak jsi chtěla? Jsem dost drsný Honey co plní slovo?"
Jeho tisk sílil a mě se začalo černat před očima. Ve chvíli kdy už jsem myslela, že mě zabije taky, mě pustil.
Rozkašlala jsem se a chytla za krk. Kdybych včera nic neřekla Nikol by ještě byla tady.
,,Máš jít do školy kvůli tomu, aby tě vyslechli. Přece jen... byla to tvoje nejlepší kamarádka. Nic jim neřekneš, slyšíš?"
Mluvil na mě, ale mě je to jedno. Všechno mi je jedno. Nikol je pryč. Přece nebudu krýt vraha mé nejlepší kamarádky.
Vraha... Nikol je mrtvá.
Je to tak krutá pravda, že nevím co bych teď dala za lež nebo zapomnění.
,,Vážně si myslíš, že budu krýt někoho, kdo... zabil..." nedořekla jsem ani větu. Můj vztek a smutek zároveň ve mě asi vybuchnou.
,,Poslouchej zlatíčko, máš na výběr. Buď teď půjdeš do školy a budeš jim tvrdit že nechápeš co se stalo a nevíš kdo to udělal. Nebo tě teď odnesu pryč, odjedeme hodně, hodně daleko a budeš jen se mnou."
Motá se mi z toho hlava.
,,Tak mě taky zabij." zašeptala jsem.
,,Cože?"
,,Tak... Mě... zabij!" Zařvala jsem.
On se ke mě naklonil a řekl:
,,Tebe nikdy, ty jsi moje, ani smrt mi tě nevezme. Budeš tu, pro mě. A tohle už nikdy neříkej." Pak se zvedl a napřáhl ruku. Asi si myslel, že se chytím a zvednu.
Zvedla jsem se sama i bez jeho pomoci.
Otřela jsem si slzy, ale pak mi znovu došlo, co se stalo a znova se mi draly slzy do očí.
,,Řekla jsi si o to sama." Řekl když mi podával batoh.