Butterfly

Harryho kamarád.

Dnes, jako každý jiný den jdu převlečena v bílo-černé uniformě s krajkami a malým proužkem okolo krku do toho pře-bohatlického domu. Na hlavu jsem si nasadila svou taktéž krajovaný bílo-černý služební čepeček. Nechtělo se mi tam. Ale musela jsem. Upravila jsem si svou pod kolena širokou sukýnku a zazvonila. Domem se rozezněl hlasitý zvuk domovního zvonku a já jen očekávala příchod mého nevrlého šéfa. V zámku zachrastily jeho mohutné, těžké klíče a já se nadechla naposled čistého a svobodného vzduchu.

"Á, Audrey, už jsem tě očekával,"slizce se na mě usmál a pokynul rukou ke vstupu. Přešlápla jsem práh a pohlédla na jeho "skromné" sídlo. Pracuju tu už třetí měsíc, ale pořád si nedokážu zvyknout na tu jeho rozlehlou a věcmi přeplácanou vilu. Přede dveřmi už na mě čekali mé každodenní černé střevíce. Hned první den, co jsem tu pracovala mi pan Styles podal lesklé a překrásné střevíce. Okamžitě mi padly do oka. Nasadila jsem si své krásné střevíčky a nervózně pohlédla na pana Stylese.

"Jdi utřít schody, utři prach v obýváku a pak za mnou přijď," mávl ledabyle rukou a dal se na odchod. Zvedla jsem zrak od jeho vzdalujících se zad a s tichým povzdechem jsem se vydala ke kumbálu. Cestou jsem potkala pár známých tvářích, jako paní Stylesovou. Paní Stylesová je snad ten nejlaskavější člověk pod sluncem. S námi uklízečkami a služkami jednala jako s úctyhodnými lidmi. Opravdu nechápu proč si vzala takového muže jako je pan Styles. Dle mého názoru má na lepšího muže. Zato pan Styles? Tomu bych nepřála ani důvěryhodného psa. Čapla jsem hnědý kýbl a napustila jej vodou. Nakapal do něj pár kapek čistícího prostředku, namočila hadr, hodila do kýble a vypla proud vody. Popadla jsem těžký kýbl, s opravdu velkým množstvím vody a došourala jsem ho k mramorovým schodům. S burácivým dopadnutím jsem ho pustila na zem. Vyšlapala jsem přesně 51 schodů mramorového schodiska a dala se do zametání. Když už jsem měla hotovou i druhou stranu schodů, přišlo na řadu vytírání. Namočit hadr, vyždímat, obalit koště, jít na vrcholek schodů, položit, doleva-doprava. Doleva-doprava. Doleva-doprava... Sejít schody, namočit hadr, vyždímat, obalit koště, položit, doleva-doprava. A tyto pohyby opakovat pečlivě několikrát za sebou. Ani vám nemusím vykládat, že tu mají kamerový systém. Kdo by ho neměl. I já bych ho v tak velikém sídle vlastnila. A už vůbec bych nezmiňovala to, že bych tu měla snad tucet loveckých psů.

"Doufám, že to budeš znovu vytírat Oxforde." Harry. Harry Styles. Syn mého šéfa, který nám pečlivě, každé a každému nakázal žádný kontakt, slovo či dotek s jeho milovaným synem. Ne, že bych se o něco pokoušela. Mé největší přání je: Aby pomřel hlady. Ten kdo pravidlo, veleváženého tlusťocha, poruší má vyhazov a ne aby žádal nějaké odstupné! Vystrašeně jsem se podívala za sebe, a následně ulevila. Šéf nikde v okolí nebyl.

"Em...T-t-o je v-vpohod-ě, klid-dně t-to vytř-řu znov-va,"začala jsem koktat a cítila jak mi stydlivá červeň hrne do líců. Rychle jsem sklopila zrak a dál vytírala schody. Ještě chvíli tam stál a skoumal si mě jeho jedovatě zelenýma očima. Nic jiného na světě jsem si nepřála než, aby ty jeho hnědé veliké nohy, se daly do pohybu a já dále mohla pokračovat ve své práci a nebát se, toho že nás tu pan Styles načape. Opravdu jsem nestála o jeho pozornost. V místní drbárně, tedy v kuchyni se o něm říkávalo, že je to jen kopie jeho otce. A jelikož mé drahé rčení zní: "Co vidí oči tvé, vidí jen a jen dobře." Jsem se tím i řídila. A ten kdo vymyslel: "Nesuď knihu podle obalu." Musel být opravdu ošklivý. Tedy ne, že bych byla nějaká princezna s korunkou na hlavě. Mám šedé oči, které možná ani nejsou šedé. Opravdu, vůbec nemám ponětí jakou mají barvu. Ostrůvek kolem oční panenky mám modrý, ale za ostrůvkem mám patlanici: zelená, modrá a šedá. Mění se mi dle počasí. Trochu delší čelo, zlatavě hnědé vlasy mám do půlky zad. A mezi předními zuby mám od zubařky hvězdičku. Nic není pro dívku horší, než-li to, když jí mezi dva přední zuby dáte hvězdičku. Nevypadá to vůbec dobře. I když to skoro není vidět. Do teď děkuju bohu,že mi tam dala bílou a ne černou. Ale i tak to jde vidět, když se pořádně zaměříte.

"Tak to abych šlápl do bahna a poté ti to tu pěkně rozetřel, co Oxforde?" otřel si levou podrážku boty o hranu schodu.

Nevěřícně jsem zvedla zrak. Celým tělem mi projel elektrický proud a mé chloupky na rukou se vztyčili. Nenávidím, když mi říká Oxforde. Jako by nevěděl jak se jmenuji.

"Prosím jděte,"se zoufalstvím jsem před ním znovu sklopila zrak. Snažila jsem se, co nejvíce šeptat ale zároveň mluvit na hlas, aby mě dotyčný stojící vedle mě, slyšel. Zvedla jsem k němu své šedé oči a snažila se nasadit prosebný pohled. Harry se uchcehtl a prohrábl si své hnědé, pro dnešek po ramena kudrnaté vlasy.

"Nepros Oxforde, udělám vše proto abys vysmahla," Popostoupil pár schodů dolů, ohlédl se zda nás někdo neuvidí a jakmile zaregistruje svou matku, škodolibě se usměje. Přistoupil ke mně.

"Ale Audrey, mezi námi... To by nešlo , nejsi můj typ," vykouzlil na mě skoro ten nejkrásnější úsměv, co dovedl. A řeknu vám jedno. Krásný nebyl. Tekla z něj faleš všemi směry.

"Harry! Laskavě nám neotravuj personál!" zakřičela na něj, taktéž hraně paní Stylesová. Teda doufám, že to bylo hrané. Podívala jsem se na jeho ruku, co mi spočinula na rameni a znechuceně ji setřásla. Harry šokovaně vykulil oči. Úsměv mu povadl a paní Stylesová si to pyšně odkráčela pryč. Raději jsem své nohy s rukama dala do pohybu a dala se do své zadané práce. Bože teď tě prosím, dej mi svou sílu. Dej mi sílu tu teď před ním nevybuchnout smíchy a nevysmát se mu. Harry stál pár schodů na hoře jako přikovaný. Několikrát jsem se na něj tajně podívala a při zjištění, že pořád stojí na tom samém místě, s tím samým šokovaným výrazem, jsem se chtě-nechtěně usmála. Tak takový je to pocit, ztrapnit boháče? Imaginárně jsem si poplácala po rameni a znova se očkem koukla po Harrym. Zakroutil nevěřícně hlavou a dal se do pohybu. Znova nasadil ten svůj zářivý úsměv a popošel pár kroků v před, přičemž se zastavil přímo přede mnou.

" Doufám, že jsi se pobavil Oxforde, ale teď ti řeknu jedno. Chcípni," zářivě se nad slovem chcípni usmál a taktéž jako jeho maminka si to odkráčel pryč. Přišlo mi, až křečovitý jak se furt falešně usmívá.

"Není to špatný kluk," promluvilo cosi zpoza horního patra.

"Ehm?"

"Niall, Jsem Niall Horan, Harryho kamarád," seběhnul pár schodů a sednul si.

"A ty jsi?" roztomile se usmál. Sklopila jsem oči, popadla zezdola kýbl a vynesla si ho na schody. Proč mě hned na začátku nenapadlo ho sem vzít? Furt běhat dolů a nahoru. Někdy jsem vážně tupá.

"Audrey, Audrey Axford," namočila jsem si hadr, vyždímala, obalila koště a dala se do vytírání. Ve snaze dát Niallovi naznačení, že s ním dále nehodlám navazovat konverzaci.

"Aha, takže proto ti říká Oxforde. Už to chápu. A jenom... On takový vážně není."

"Opravdu, myslím to vážně," pokračoval.

"Audrey? Posloucháš mě?"

Utírej doprava, utírej doleva hlavně si nevšímej tohohle smrtihlava.

"Tak si mě nevšímej no, jen jsem ti chtěl říct, že není špatný tak jak si myslíš. Možná je teď zlý, otravný a nepříjemný, ale takový není. Je to jeho skořápka. Ani netušíš jak je hodný. Měj se, rád jsem tě poznal Audrey," dokončil svůj srdce rvoucí proslov a odskákal si to za Harrym. No málem mi ukápla slza Nialle. Opravdu. Málem. Tak hodný? To snad nevlastní ani jeho slovník. Mizera hnusnej. Nesnáším ho. Kéž by nebyl. Vytřela jsem poslední schod, popadla kýbl a dala se do vytírání prachu.

---------------------------------------
Ták! Zatím nic moc, ale nebojte zachvíli se nám to rozjede! :-))