Butterfly

Ty jsi přišla.

Na druhý den jsem důmala nad tím, co to včera bylo. Přece se člověk nemůže ze dne na den změnit. Cítila jsem se s ním... Zas úplně v pořádku... Žádné starosti... A nemůžu uvěřit tomu, že jsem mu sáhla na ďolíček. Ještě teď mě bení prst. Hodiny odťukaly dvanáct odpoledne. Máme dvacet minut na odpočinek. Jason se mi jako ředitel líbí. A to v tom, že nám dovoluje lépe řečeno, se volně vznášet. Máme dvavet minut na odpočiek, můžeme si na záchod dojít klidně i deset krát za den. Je milej. Tedy... Docela milej.

"Tak!" přišla ke mně Karol.

"Teď mi řekni jakto, že jsem z Harryho pokoje slyšela tolik smíchu. A jéžiš márja patřil tobě! A jemu! Já vás nechat v jedné místnosti tak se pozabíjíte!" usmívala se. Kousla si do borůvkového muffinu a blahem zasténala.

"Noo... Já nevím," poškrábala jsem se na rameni.

"Jaký já nevím! Co se tam dělo!" vyzvídala dál.

"Jen jsme si povídali," koukla jsem se jinam. "Ale furt ho nenávidím,"snažila jsem se být vážná.

"Aha a proto se s ním směješ. Hadám, že za ním jdeš i dneska," zamračila se.

"Jo," stydlivě jsem vycenila zuby.

"Jsi divná," vstala a vyhodila obal od muffinu.

"Axford a McBreyn, za mnou. Hned," oznámil nám stojící ve futrech Jason. Podívala jsem se na Karol udiveně. Pohled mi oplácela. Šli jsme potichu za Jasonem.

"Má pěknej zadek," šeptla Karol, tak aby to Jason neslyšel. Stejnak to asi slyšel. Podívala jsem se. Fakt byl pěknej. Přikývla jsem a Karol se uchechtla. Potvora. Teď určitě ví, že se o něm bavíme.

"Stůjte," rozkázal přísně. Zůstali jsme stát ve dveřích.

"Teď mi vysvětlete, kam a proč jste včera odešli," sedl si do kancelářské židle a přísně nás sledoval. Mlčela jsem a dívala se do země. Karol dělala to samé.

"Aha, tak teď mlčíte?" zlobil se.

"Ne," začala jsem.

"Tak mluvte," pravil přísně a ledově.

"Mluvím,"vycenila jsem drze zuby. Karol se znova uchechtla.

"Co prosím?" zvedl pravě obočí.

"Kalhoty nosím?" odmlouvala jsem dál. Zhluboka se nadechl.

"Audrey, neštvi mě," podíval se na mě se zákeřným úsměvem.

"Budu," nenechala jsem se.

"Karol můžeš jít," ukázal Karol k odchodu. "Ty,"ukázal na mě. "Tu zůstaň," postavil se a přešel ke dveřím. Počkal, až Karol bude v půlce chodbičky a pak zavřel.

"Audrey, Audrey, Audrey," opakoval mé jméno do kola. Zamračila jsem se.

"Víš, že se šéfovi neodmlouvá?" vlasy, které jsem měla rozpuštěné mi dal na jednu stranu ramene. Praštila jsem ho do dlaní. Zasmál se.

"Mám rád ženy, co se nebojí," říkal tiše. "Ale je jich tak málo," dodal a pohledil mě po zádech.

"Super, můžu jít?" znuděně jsem vydechla.

"Ne, nemůžeš," namotal si pramen mých vlasů na prst.

"Jasone," přikrčila jsem se.

"Vidím tě jak se na mě díváš," jeho dech na mé pokošce způsobil chvění. Celá jsem se otřásla.          

"Přestaň," plácla jsem ho po ruce. Kolikrát ho ještě budu muset uhodit do té blbé ruky, aby mě už konečně nechal?!

"Ale, bae, nehraj si na nedostupnou," políbil mě na krk. Cítila jsem se příliš nepohodlně.