Butterfly

Nesmí se mu to podařit!

"Liame," vydechla jsem zaraženě.
"Co jsi to udělala?" přisedl ke mně a pohlédl na mě očima vyčítavé matky, která se za každou cenu snaží své ubohé dítě uklidnit. Ale musí ho i pokárat, protože se jinak svých špatných činnů nikdy nepustí a nikdy se ničemu dobrému nenaučí.
"Já... Prostě jsem byla zvyklá od něj slyšet..." zvlyk vydraný z úst mi zabránil doříct zbytek věty. Ale Liam i tak pochopil, co jsem tím chtěla naznačit.
"Mám za ním jet?" dal mi levou dlaň na koleno.
"Ne. Musím si s ním pak promluvit sama..." zajela jsem si prsty do vlasů a vrustrovaně zatahala za konečky.
Nevěděla jsem, co se stane a ani to, co se stát má. Vše bylo na Harrym.
Pokud nic neřekne, přežije on i já.
Pokud vše Jacobovi řekne ... Umře. A s ním i já. Protože tohle neunesu. Neunesu smrt někoho, koho jsem tak moc milovala a stále miluju. To radši skončím pod zemí s ním. Nebudu se tu utápět v boletech a totálního šílenství.
   
             *Harryho pohled*

Jak víš, že tu jsem?" začal Liam s klidným hlasem. Vždycky byl klidný, když se jednalo o mou zuřivost.
"Gps. Ale já myslel, že tu krávu nesnášíš stejně jako všichni ostatní," vykřikl jsem na Liama a v hlavě si přehrával snad padesát možností, kde byta laciná děva mohla být.
"Není to kráva a bacha nebo tě uslyší."
"Mě nezajímá, co ta holka uslyší!"
"To by mělo Harry," stále ke mně hovořil tím svým klidným hlasem. A to mě rozčilovalo ještě víc.
"Proč si to jako myslíš?!" řekl jsem nahlas a ještě hlasitěji se zasmál; avšak falešně.
"Protože prostě," odsekl, otočil se ke mně zády a odkráčel si to hlouběji do bytu. Co si jako o sobě ten debil myslí?! Že si může odcházet jak se mu zachce?! Kráčel jsem dlouhými kroky za ním- na míru rozhořčen z jeho klidné duše a namyšenosti. Kolem mě se rozléhaly samé laciné věci. Uchechtl jsem se pro sebe. Chudá, kostelní myš. Oči mi padly na černý gauč v zadní části malé místnosti. Oxford na něm seděl jako slepice na vejcích. V tureckém sedě a díval se do země. Ubožačka.
"Stejnak jí to nezajímá. Že jo, Oxforde?" vyprskl jsem.  Co tam sakra dělá? "mluvím s tebou, Oxforde," pokračoval jsem klidněji, když mi ani po chvilce neodpovídala. Koukl jsem na Liama. Celé tohle divadélko mlčky  pozoroval.
"Tak se na mě do prdele podívej, když s tebou mluvím!" zaječel jsem na ní. Když to nejde po dobrým, tak to půjde po zlým. Sama jsi si to vybrala, jak chceš. Nebudu se tu s tebou párat jako se sto let starým kusem hadru!
"Oxforde!" zakřičel jsem hrozivě a chopil ji silně za paži- ve snaze ji donutit na mě pohlédnout. Čekal jsem, že její proříznutá huba vyjede a bude na mě křičet. Že její věčně drzá ústa začnou o sebe třít a vydávat jednu nadávku za druhou. Ale to, co jsem spatřil jsem opravdu nečekal. Adrenalin v krvi, který se mi ještě před pár sekundami hromadil v těle (díky mé rozzlobenosti)-mi okamžitě klesl na nulu. Jako by někdo nabral džbán s ledem, napustil ho ještě studěnejší vodou a celý jeho obsah na mě vylil. Hodil na mě celý ten džbán a mě to celého pohltilo.
"Ty brečíš?" zašeptal jsem zaraženě. Ať prosím nebrečí. Nikdy jsem neviděl ženu brečet (pokud nepočítám svou matku, když mi bylo deset). Nevěděl jsem jak se zachovat. To já byl ten, který furt bulí. Má pravá dlaň začala cukat, jak chtěla polaskat tu dívku po mokré tváři od slz.
"Ne, ty tupče, slzí mi oči z tvé krasoty."  Raději jsem obě své ruce dal za záda. Nebyl by to dobrý nápad. Už tenkrát v kavárně jsem se málem neudržel. Kdyby tam nikdo nebyl, nevydržel bych to a celou bych ji tenkrát zulíbal. Nemluvně minule v tom klubu, když mi čistila obličej od té ohavné krve. Byla v tu dobu jako magnet. A já železná věc sedící nebezpečně toho krásného magnetu. Tahle odporná bytost mě neuvěřitelně přitahovala. Možná proto jsem se rozčílil ještě víc, když jsem zjistil, že je u ní zrovna Liam...
"Kvůli čemu brečíš?" přistoupil jsem blíž, stále držíc její paži- a potlačil nutkání si kleknout, odhrnout ji ty neposedné vlasy z obličeje a utřít jí těch pár slz. Ona, ale mlčela.
"Kvůli tobě, idiote jeden," promluvil tentokrát Liam. Jeho slova byla jako další džbán ještě studenejší vody. Pomalu jsem povolil sevření její paže a se okamžitě vycukla. Dala si dlaň na místo, kde před chvílí byla ta má a jemně si ho třela. Do prdele. Nejen, že jsem jí rozbrečel, tak jsem jí i ublížil. Celou jsem si jí zničeně prohlédl. Byla tak křehká... A krásná. Vše, co jsem předtím řekl, bylo jen zamaskování té kruté pravdy, která přímo bila do očí. Každý mohl na první pohled spatřit její nevinnou krásu. Dokonce i ten Elliot idiot.
"Kvůli mně?" zadíval jsem se na Liama. V hrudi se něco pohnulo a šíleně to zabolelo. Nebolelo to jako popáleniny, to ne. Bolelo to, jako by vám umřel milovaný pejsek nebo rybička. I mně jednou umřela rybička. A nic příjemného to nebylo. Hlavně, když mě otec donutil Lili spláchnout do záchodu. Ještě teď slyším jeho přísná slova v uších:
"Život se s tebou mazlit nebude, pokud budeš chudý nebo budeš pouho-pouhé nic. Skončíš přesně jako tahle ryba. V záchodě."
A přesně podle toho jsem se po zbytek svého života řídil.
"Pane bože," vypoulil jsem vystrašeně oči a pročísl si ze zvyku vlasy. Začal jsem zhluboka dýchat a přechazet z jednoho místa na druhé. Takže, teď jsem se právě zapsal do listiny zrůd, monster a příšerných stvoření, které se na téhle planetě kdy narodily. Tímhle okamžikem jsem se proměnil z ušlechtilého muže na vyvrhela. Byl jsem pomalu jak ta rybka. Nic.
"Ne, nejsi zrůda, Harry," řekla tak potichu, že jsem ji sotva uslyšel. Své přecházení jsem zastavil.
"Jak jsi...?" stál jsem obočí blíže k sobě a podíval se na Liama. Není možný, by jí to zrovna on řekl. Nikdo jí to nemohl říct... Protože nikdo nevěděl, že jsem si pro sebe zapřísáhl, že nerozbrečím žádnou dívku. Nikdo. Pohledem jsem sjel zpátky na ní. Roztomile naklonila hlavu na pravou stranu. A to mi vyrazilo dech ještě více. Také jsem naklonil hlavu, ale na levou stranu. Na jejích jemných rtech se vytvořil menší úšlebek.
Za dobu, co jsem z ničeho nic začal dávat hlavu na stranu (kdykoliv jsem něco nechápal), tak jsem ještě neviděl, že by to někdo vůbec dělal. Ani když jsem se tak zamyslel... Nikdo to nikdy nedělal.
"Vy dva," zvedl jsem svůj ukazováček a ukázal na Liama s Oxfordem "mi něco tajíte. A já příjdu na to, co,"  podíval jsem se naposledy na Oxforda a odkráčel si to pryč. Ale v hlavě mi cestou k Liamovi vířilo několik otázek. Ale jen jedna vyčnívala ze všech nejvíce. Jak do prkna dřevěnýho tahle dívka, kterou nesnáším ví všechna má tajemství? Ano... Žili jsme spolu pár měsíců, ale všichni kolem mě mi tvrdili, že je to svině. Matka, babička, kluci, Fred. Všichni. Až na ní. Ta mi nikdy neřekla nic špatného. Sebevíc jsem ji štval.
Počkat... Jediná osoba, která by tohle všechno mohla vědet, byla, ta které jsem mohl důvěřovat a bezpodmínečně ji milovat. Je blbost, aby to byla zrovna ona. Vždyť nemá prsa, nemá peníze... Je nic.
Liam se mi za tohle nejspíše vysměje do obličeje. Bude si říkat, co za debila to jsem, že klesám na takové dno. Ale mě ty jeho debilní názory nezajímají.
"Jo, a Motýlku?" otočil jsem se na ní, předtím než jsem z téhle místnosti vyšel. To, co ale následovalo, jsem zpola čekal, ale částečně mě to i překvapilo. A podle Liamova výrazu, jsem nebyl jediný.
Oxford se na mě s otázkou v očích otočil.
Už to bude pár dní, co zkouším na fakt pěkné kočky to s tím, Motýlkem. Žádná se však ani jednou neotočila či mi ukázala, že zrovna ona je ten, Motýlek. Nevěděl jsem proč zrovna, Motýlek, ale bylo mi to i jedno. Teda nebylo, ale jediné, co mě předtím zajímalo, bylo to, kdo to je.
A teď jsem to konečně věděl. Pousmál jsem se a bezeslov odešel z tohohle bytu pryč. Nečekal jsem na výtah, šel jsem po schodech pěšky. Nešel jsem. Já přímo běžel. Nikdy jsem tak po schodech neběžel. K tomu dolů. Cítil jsem se tak naplněn, jak nikdy. Jako by skoro prázdná sklenice byla skoro naplněna. Ale neřekl jsem zcela naplněna. Stále mi něco v životě chybělo.
Vylítl jsem z tohohle domu jalo šíp právě vystřelen z luku. Nasedl jsem za volant a vyjel do ulic. Nezastavoval jsem se. I na červenou, která mi za celou cestou naskočila jen jednou- jsem kašlal. Zastavil jsem až v garáži ve svém domě. Řítil jsem se takovou rychlostí, že jsem neměl ani čas na přemýšlení.
Srdce mi stále tak silně bušelo a pocit na hrudi stále krásně hřál, ale nebyl jsem spokojen. Ten maličký kus, který scházel, mi chyběl. Co nejdříve jsem ho potřeboval dostat. Potřeboval jsem ji dostat zpátky. Pokud jsem ji miloval, tak jak ona v dopise líčila lásku ke mně... Nemůžu ji stratit. Vždyť ona je jediná žena, která svým pohledem postaví mého kamaráda! Ať je bohatá, nebo chudá. Ať má kozy jako vozy, nebo jen malinká jablíčka. Když se to podívám očima Elliota... A do prdele. Kdybych já byl Elliot, dřu jak kůň, aby byla jen, ale povídám jen moje. Nikoho jiného.
A další do prdele. Nesmí se mu to podařit! Ne teď, když jsem zjistil, že Audrey Axford je dívka, kterou jsem ve svých dva a dvaceti neuvěřitelně miloval. Já, který nemiluju... Někoho miloval. Není možné. Ale přece jen je. Tak jak je možné, že jsem  na ní  zapomněl? To je taky jedna z věcí, které budu muset zjistit.
Ale teď se musím někomu svěřit. Ale komu, když mi každý lhal? Každý z mých přátel by se mi vysmál. I Louis. Louis je mi z kluků sice nejbližší, ale zrovna jemu to říct nemůžu.
Jediný, kdo by to  mohl pochopit byl   Fred. Jo, zavolám Fredovi. Ten mě vyslechne a pomůže mi s tím, co bych měl udělat dál.
Vytáhl jsem svůj Iphon a vytočil Fredovo číslo.
"Čau," pozdravil zvesela po třech dlouhých pípnutí.
"Čus, neuvěříš, na co jsem právě přišel," pročísl jsem si nedočkavostí vlasy. Musím to ze sebe dostat, hned.
"Jsem jedno velké ucho, Harry."

Pozn. Autorky:
Tak je tu další díl o něco dřív, no. Snad nevadí:D