Butterfly

Celá mokrá? Proč jsem slepý!

"Jsme tady," ukázal prstem John na Harryho vilu.
"Děkuju za svezení," poděkovala jsem a otevřela dveře.
"Nechceš deštník?"
Zadívala jsem se do deště. Lilo jako z konve.
"Ne, to je dobrý, děkuji," vystoupila jsem z vozu.
"Dobře, pěknou noc," mrkl na mě spiklenecky.
"Taky přeju pěknou noc," řekla jsem ironicky a zavřela dveře. Zamával mi a odjel. Zamávala jsem mu nazpět a běžela k vratům.
"Jsem tu, dělej otevři, než budu celá mokrá. - Možná Tvá, trochu zmoklá Audrey."
Netrpělivě jsem čekala na zabzučení.
"Celá mokrá? Proč jsem slepý! -Stále té kozatky od vedle, malinko nadržený Harry."
"Ty vole, dělej, jinak nastydnu! - Jasonova věrná přítelkyne."
Venku bylo příjemně teplo, ale déšť stále neustával. Chloupky po celém těle se zimou vzpřímily. O chvilku později zabzučel bzučák a já mohla vejít. Jako střela jsem vystartovala do zahrady a pelášila si to k Harrymu domu, kde jsem zazvonila na zvonek.
"Heslo," řekl Harry. Moc si tu situaci užíval.
"Hovno kleslo, teď otevři!" bouchla jsem do dveří.
"Neztrpím tu Jasonovi přítelkyně."
"Harryy..." žadonila jsem. Začínala mi být vážně zima.
"Až řekneš, že nejsi jeho."
"Co mám dělat, když jsem?"
"Spát dnes večer v dešti," hrál si se mnou jako kočka s myší.
"Nejsem Jasona, stačí?!" zvýšila jsem hlas.
"Ne."
"Harolde!"
"Ano?"
"Pusť mě dovnitř!"
"Ne."
"Tohle není vtipný, je mi zima," byla jsem už celá mokrá a třásla se zimou. Natož, že je venku teplo je mi dost zima.
"Až to řekneš."
"Co?! Co mám říct!" byla jsem už zoufalá.
"Ty víš."
"Aghr! Jsem tvá! Teď otevři ty zatracený dveře!"
"Vidíš jak to jde," zatlačil na kliku a otevřel.
"Ahoj," měl úsměv od ucha k uchu.
"Nazdar, kde je Karol?" rozhlížela jsem se za ním.
"Před chvílí odjela k Niallovi a Louis za tou svojí buchtou, pojďte dál mokrá slečno," zkousl si ret a uhnul mi z cesty.
"Přestaň," praštila jsem ho jemně přes rty.
"Spasitel se už brobouzí k životu," zašeptal.
"Vážně?"
"Ano."
Neváhala jsem a jednu mu vrazila mezi nohy. Ne moc velkou ránu, ale takovou velkou aby ho to trochu zabolelo.
"Au!" zkrčil se a chytil se za koule.
"Tak co? Už spí?" náramně jsem se bavila. Boty jsem dala vedle Harryho a svetřík si dala přes paži.
"Zabijáku erekce,"procedil skrze zuby.
"Kam si můžu dát usuši ty věci?" porozhlížela jsem se kolem sebe a nestačila se divit. Tmavě šedý gauč s černo bílýma polštářkáma a jemným bílým koberečkem pod ním krásně ladil s tmavě šedou půlkou zdí na které byla opravdu veliká, černá televize. Pod televizí byla černá dlouhá skříňka na cédéčka, knížky a další hovadinky. Na koberečku byl černý stolek na kterém byly bílé růže s šedýma vonnýma svíčkama. Tohle byl můj... vysněný obývací pokoj. A on to moc dobře věděl. Když se mě Harry ptal jaký bych chtěla v budoucnu obývací pokoj, nikdy by mě nenapadlo, že by si ho nechal postavit. Bylo to překrásný.
"Harry..." selhaly mi hlasivky. Přestala jsem dýchat. Mé srdce vypovědělo, přestalo pravidelně bít.
"Pane bože, Harry," cítila jsem jak mi po líci potekla slza. Razila si to přes lýce až k mým rtům. Hravě jsem ji slízla. Miluju chuť slz.
"Tak, co líbí se ti to?" poškrábal se nervózně na zátylku.
"Je to nádherný!" hodila jsem svetřík na zem, čapla jsem Harryho za ruku a běžela ke koberci.
"Pomalu, rozbiju si hubu!" chechtal se Harry.
rukou jsem projela po tom nejjemnějším koberci světa.
"No do prdele!" vypískla jsem blahem a lehla si na koberec. Bylo to jako bych spadla do blaha. Koberec se mi příjemně třel o tváře a holé paže.
"Co to děláš pro boha," zasmál se chraplavě Harry.
"Lehni!"
"Nebudu si lehat na obyčejný koberec."
"Říkám, lehni!" poklepala jsem na místo vedle sebe.
"Nejsem tak divnej, díky ale ne."
Protočila jsem nad ním očima a stáhla ho sebou na bílounkej koberec. Jakmile seděl zatlačila jsem mu na ramena.
"Audreyno! Nebudu si lehat na nějakej koberec!" protestoval s důvtipem v hlase.
"Harolde, dělej!" začala jsem ho štípat. Levou rukou jsem štípala jeho paži a pravou břicho. Smíchy vypískával ztížnosti. Popadal se za raněná místa, ale ač jsem se snažila sebe víc a tlačila na jeho široká ramena, co nejvíce... Ten hajzlík si nemohl lehnout!
"Lehni si už!" zatahala jsem ho za vlasy.
"Au!" chytl mě za ruce a snažil se je odendat. Pomalu jsem tahala dolů a dolů.
"Zlomíš mi vaz!" vykřikl.
"Tak si lehni na ten boží koberec!" zatahala jsem silněji a on si po usilovném boji lehl. A já se mohla vítězně usmát.
"Ležím, co je na tom koberci tak libový?" těžce oddechoval a na obličeji mu tančil ten nejkrásnější, nejúpřimnější úsměv, který jsem na něm kdy viděla. A konečně bylo vidět, že je šťastný.
Přisinula jsem se k němu blíže, až se naše ramena dotýkala, boky otíraly a mé nohy se tiskly na ty jeho. Kdykoliv někde ležíme, ležíme takhle. Vůbec si nemohu ztěžovat.
"Sáhni si na ten koberec," řekla jsem klidně a unešeně.
"Sahám a nic vyjímečného," přejížděl nad mou hlavou hbitě rukou přes koberec. Přetočila jsem se na břicho, vzala ho za hřbet ruky a zastavila jeho rychlé přejíždění sem a tam. Úsměv mu zmizel a podíval se mým směrem. Zadívala jsem se mu do očí. Měl je tak zelené. Leskly se mu očekáváním a radostí. Čas se jedním pohledem zastavil. Projel mi mráz celým tělem, jakmile jsem si uvědomila, že mu dlaň pomalounku a jemně hladím. Zčervenala jsem a okamžitě vstala. Harry pořád ležel a díval se směrem, kde jsem před chvílí ležela.
"Kam si to teda můžu dát usušit?" celá rudá jsem se rozhlédla kolem sebe a uviděla Shaw jak se pro sebe usmívá a utírá prach na poličkách. Jakmile se za mnou ohlédla a uviděla jak pusou naznačuju, ať mi pomúže, neváhala.
"Pojď ukážu ti kam si to dát," ukázala na chodbičku u jídelny.
"Jasně," mé nohy se daly do pochodu.
"Chvíli jsem vás pozorovala," přiznala se Shaw.
"Já si to myslela," falešně jsem se pousmála.
"Je hezké ho slyšet se smát, proto jsem taky přišla," vedla mě úzkou, zatemnělou chodbičkou. V téhle části domu jsem ještě nikdy nebyla. Na Shaw slova jsem nemohla nijak odpovědět. A jí to očividně ani nevadilo.
"Taky je pěkné vědět, že pan Styles není až tak přísný a zlý. Spousta lidí se ho dost bojí. A spousta lidí taky tvrdí, že je úplně stejný jako jeho otec. Taky jsem si to myslela. Ale k tobě je... Tak milý a opatrný... Je to moc pěkný," otočila se a usmála se. Úsměv jsem jí oplatila. V hlavě mi to teď šrotovalo jako o závod. Cítila jsem se jak kolo, které jde, jede a jede. Sem tam zatočí na stranu. A já byla to kolo a Harry byl ten kdo se rozhodoval zda pojedem dál, zatočíme nebo zastavíme. V jednu chvíli jsme jak kamarádi z dětství, kteří se handrkují, sem tam pohádají, ale za pár minut se znova pošťuchují. To zrovna jedem rovně a nerušeně po rovince. A v té druhé chvíli ho držím za ruku, projíždím mu polštářky svých prstů po vystouplých, neodolatelných žílách a neuvědomuju si čas, který kolem nás zběsile ubýhá. Hledíme si navzájem hluboce do očí. Navzájem se doslova pohlcujem. A já si v tu chvíli pokaždé myslím, že i on to tak cítí. Jak ho mé oči tahají pod hladinu, stejně jako mě ty jeho, že i on by mohl cítit ty zákeřné ďábly s vidleni v břichu. To zrovna zakroutí za volant a já zatočím. Ale skutečnost mě osprchne tou nejstudenější vodou.
Harry je a bude slepý.
Harry nikdy nepocítí, to co pociťuju já.
Harry nikdy neuvidí jak brečím, rostou mi vlasy, usmívám se či mračím.
Harry nikdy neuvidí nic.
A v tu chvíli zastavíme.