Stopy Krve

24. Návštěva

Ubyli už dva týdny co je Měsíční klan zabydlený. Na té mýtině kde spali už byl dávno udělaný tábor. Tábor byl opatřen keři s trny, kameny a nějakými ostrými klacíky.
Uvnitř tábora byli po stranách doupata v kterých se ještě dodělávály střechy. Uprostřed mýtiny byla hromada kořisti a za ní vysoká skála jenž v sobě měla puklinu kde bylo doupě pro velitele.

Úplněk si tam právě dával liány a nějaké listí jako záclony.
Vzal si větev s listy do tlamy, zvedl se na zadní a drápy tam listy zasouval, aby viseli dolů.

Když už byl hotový vyšel ven aby se na to podíval.
Pomalu si pro sebe kývl hlavou a otočil se a sedl si. Podíval se na slunce. Pořád přemýšlel na ten sen o Hnědounce.
Jsem pitomec. Jsem já to kus liščího lejna. Když mám čas, jdu za ní. Chci vědět jak se má.
Pomyslel si Úplněk, zvedl se a svižně odcházel z tábora aniž by o tom řekl Flamovi. Najednou vedle sebe ucítil něčí srst. Ihned se zadíval na Cream.
"Ahoj Úplň! -.. Co se děje?" začala ale když videla Úplňkův výraz.
Úplněk hluboce zavrčel. Teď na Cream neměl čas.
"Jdu pryč." mňoukl podrážděně a šel dál. Cream mu tentokrát skočila do cesty. "Pryč? Kam?" tázala se Cream pořád.
"NENÍ TO JEDNO?!" rozprskal se Úplněk. Cream o sklonila uši dozadu. "Do večera jsem zpět!!!" dodal.
Cream už si jenom něco tlumeně zasyčela a odešla do tábora. Úplněk se poté rozhlédl a obešel tábor.

Běžel do malého lesíka k Skalnímu teritoriu. Vyběhl nahoru po kamenech a drápal se po větvích.

Už se dostal tam kde byl minule. Viděl tady hranici Útesových s Lučními. Vzádu zahlédl Lesní klan. Neváhal a hned šel po skalách tím směrem. Šel hodně rychle. Chvátal jak nejrychleji mohl. Přemýšlel nad jeho koťati.

Jak se mají? Jak už jsou stará? Umí už mluvit?

Přemýšlel a zároveň běhal po skalách tal rychle, že se pod ním najednou zřítila hromada kamenů. Úplněk v překvapení honem uskočil, ale na tom místě se to taky drolilo. Úplněk panikařil. Všude kde měl tlapky se to bořilo. Utíkal dál a dál až ho lavina kamenů setřásla. Kameny ho svalily dolů a zasypali...

Úplněk najednou otevřel oči. Kašlal hrozně moc prachu a kýchal. Hrabal tlapkami v kamenech a hrabal se ven.
Byl celý zasypaný. Nic neviděl. Jenom přední tlapky měl venku.

"Tady se to zřítilo. Hele, Hele tady!" slyšel z dály nějaký hlas.
"To snad ne... Hele! Je tam uvězněná kočka!" mňoukl jiný hlas a přibližovali se. Úplněk pod kameny tlumeně a varovně zasyčel.

Kočky toho však nenechali.
"Je dokonce živá! Honem pomos mi!" mňoukl hlas a začal se hrabat v kamenech. Jiná kočka taky. Úplněk už začínal vidět světlo slunce. Najednou uviděl dvě kočky. Uviděl jen siluety, slunce ho oslepovalo.

Kočky... Jakoby... Ho... však poznali...

"T-to snad ne..." mňoukla jedna kočka.
"Co?" mňoukl zvědavě druhý hlas.
"Uhlíku, zpátky!!!" ozval se křik a Úplněk v tu chvíli z posledních sil, vyskočil ven.
Otevřel oči a prskal prach.
Potom se podíval na kočky...

"Ú-... Ú... ÚPLŇKU!!!???" Mňoukla udiveně kočka. Úplněk se zadíval na její srst.
"Větvinko..?" mňoukl matně Úplněk.
Vedle Větvinky stál malý černý kocourek. Zřejmě učedník.
"Ano! Ano, jsem to já! Větvinka!" zasmála se. "Ale už se jmenuji Větev. Jsem válečnice." dodala a pyšně zvedla hlavu. Úplněk se usmál.
"Tak.. Větev. A kdo je tohle?" podíval se na učedníka.
"Tohle je Uhlík. Můj učedník a zároveň..." mňoukla a přišla blíž k Úplňkovi.
"Zároveň jeden z kradených koťat, od Lučních." řekla mu tiše do ucha. Úplněk kývl a Větev popošla dál. Kocourek na ně nechápavě koukal.