Šach mat {YOONMIN}

7.

Yoongiho jsem přesvědčil, že krém se musí nejprve trošku vstřebat, tudíž zatím můžeme připravit na kousky meloun, který jsem viděl v lednici. Yoongi souhlasil a tak jsem jej začal rychle krájet na kousky jak se to povedlo a Yoongi mi se vším ochotně pomáhal. Ukázal mi, kde jsou tady misky, nože, vidličky a skleničky. Připravil jsem tedy meloun a Yoongimu dal na starosti nalít limonádu do skleniček, což nebyl moc dobrý nápad, protože polovina limonády skončila na zemi. Nevěřícně jsem na něj koukal, ale nakonec jsem si došel pro hadr a alespoň to místo vytřel. Yoongi se za mými zády začal smát. Zeptal jsem se čemu a jeho odpověď mě zaskočila. „Máš srandovní zadek." Otočil jsem se na něj a zeptal se jak to myslel. „Máš ten největší zadek, co jsem kdy viděl." Začal se chechtat a já se urazil. 

Hadr jsem vyždímal a uklidil na své místo. Všechny věci jsme opatrně přesunuli k bazénu. Já jsem si sedl na okraj a ponořil do vody jen nohy. Yoongi  pomalu vlezl do vody celý a připlaval až ke mě. „Pojď do vody prosím." Udělal na mě psí očka a já odvětil, že za chvilku. Yoongi se asi urazil, že nebylo po jeho a začal na mě stříkat vodu. „Héj." Vyjekl jsem a začal po něm taky stříkat. „Umíš se potápět?" Zeptal se a já jsem jen přikývl. „Já taky koukej." Starší nabral co nejvíce vzduchu a s plně nafouknutými tvářemi se potopil. Během pár sekund se ale vynořil s kašlem. Asi nechtěl komentovat svůj chabí výkon a tak mi začal povídat o Batmanovi.

„Zahrajeme si nějakou hru?" Pověsil se mi na krk. „Samozřejmě, ale jakou?" Nahnul jsem se k misce s melounem a pomocí vidličky si vložil jeden kousek do úst. Automaticky jsem napíchl další a přesunul jej k Yoongimho ústům. Ten silně stiskl vidličku mezi zuby, tudíž jsem ji nemohl vysunout. „Yoongie tohle nesmíš." Zamračil jsem se a on vidličku pustil. „Musíš opatrně, aby jsi měl zdravé zoubky." Pohladil jsem ho po tváři a on přitakal, že chápe.Odložil jsem vidličku, vlez do bazénu a položil se na hladinu. Po očku jsem sledoval Yoongiho ohromený vraz. „To chci umět taky." Vypískl, plácl sebou o vodu, čímž se potopil a hned se opět s kašlem vynořil. Přistoupil jsem k němu a počkal než se vykašle. „Pomohu ti dobře?" On přikývl. „Tak a pomaličku se pokládej." Přidržoval jsem jej za zátylek a záda, aby se nepotopil. Když byl v požadované poloze, opatrně jsem ho pustil. „Nehýbej se a uvolni se." Hluboce jsme se koukali do očí. Jimine! Mysli na to, že je to pacient a jeho mysl neodpovídá jeho dokonalému tělu, ani těm sladce vypadajícím momentálně otevřeným ústům a dokonce ani tomu hlubokému hlasu pokud však nepiští.