90 dnů & 90 nocí /Adommy/ ✔️

1. kapitola

„Ty víš, proč tu teď sedíme, že jo?" Adam se koutkem oka podíval na Tommyho, který vedle něj mastil na mobilu nějakou hru. Vypadal zaujatě, jeho profil Adama vždycky fascinoval.

„Tommy," oslovil ho, protože kytarista nereagoval.

„Jo?" hlesl Tommy, ale očima stále jezdil po displeji.

„Víš, proč tu jsme?"

„Vím!"

„Protože mi nedáváš na vybranou," povzdychl si Adam.

„To není pravda. Za všechno si můžeš sám," ušklíbl se Tommy. Konečně vypnul hru a podíval se na muže po své levici. Dalším pohledem zhodnotil místo, kde se nacházeli. Byla to neosobní místnost vymalovaná zelenkavou barvou. Jednoduché bílé židle se v řadě táhly po celém obvodu a nějaký vystrašený kluk, který jim nevěnoval pozornost, seděl naproti. Tommy se mu vlastně ani moc nedivil. Kdyby byl na jeho místě, nebo na Adamově místě, krčil by se nejspíš v koutě, nebo by tu možná vůbec neseděl. Nechtěl by to slyšet.

„Co když to dopadne špatně?" Adam se zakousl do rtu a sklonil hlavu. V rukách žmoulal přeložený papír a uklidňoval se tím, že z něj dělal ruličku, kterou pak rozmotal a sroloval znovu.

„Dopadne to dobře. A doufám, že už se to nebude opakovat. Ty si myslíš, že nemám nervy, ale já mám, tak se mi nesnaž něco vyčítat."

„U tebe bych byl v klidu."

„Byl bys v klidu, kdyby..."

„Další!" Z bílých dveří, vedoucích do další místnosti vyšla zdravotní sestra v hráškové uniformě a rozhlédla se po čekárně.

Tommy byl v podstatě rád, že přišla, alespoň nemusel dokončit to, co bylo dávno jasné. Vyklepaný mladík se zvedl a se shrbenými rameny odkráčel do ordinace. Adam a Tommy osaměli.

„Poprosil jsem tě, abys šel se mnou..."

„A já šel, tak co chceš víc?"

„Ty víš co," odsekl Adam.

„Proč to musíme probírat pořád dokola? Nikdy se to nestane. Nejsem ten pravej, jasný?"

„Jenže pak se mi divíš, že se takhle chovám," vedl si Adam svou. „Jsi ten pravej a já pořád narážím na ty levý a pak to takhle dopadá!"

„Nevydírej mě, to není fér," okřikl ho Tommy tiše. Pak se postavil a přešel na druhou stranu čekárny, kde visel na zdi nějaký informační plakát. S rukama za zády se před něj postavil a dělal, že čte. Adam mu to nebaštil, ale aspoň na chvíli se rozhodl respektovat Tommyho touhu po klidu.

„Když to dopadne špatně, jak to všem řeknu?" Po taktním několikaminutovém tichu Adam znovu promluvil. Tommy se na něj s povzdechem otočil a zvedl obočí.

„Nebyl bys první ani poslední. Konec konců tě čeká turné s Queen, což je příhodný."

„Ty jsi teda kamarád, fakt!" zamračil se Adam a odvrátil uraženě hlavu. Tommyho černý humor byl občas dost na pěst, zvlášť v podobných chvílích. Naštěstí jich Adam tolik nezažíval. Konkrétně tahle se v jeho životě odehrávala poprvé.

„Pořád to házíš na mě, ale abys hledal chybu v sobě, to ne, to je na pána moc pracný, co?"

„Chceš se zase hádat?" utrousil Adam zklamaně. „Někdy mám pocit, že se hádáš jenom se mnou. Jako kdyby ti na mně vůbec nezáleželo."

„Nevděčníku," zavrčel Tommy a znovu se k němu otočil zády.

Do příchodu sestry už mlčeli. Chvíli předtím ale do čekárny přišla nějaká žena v tmavém kalhotovém kostýmu a pak zaplula do ordinace. Adam chtěl jít na dveře zaklepat a postěžovat si, že tu byl dřív, jenže právě v ten okamžik vyšla sestra a ona žena v kostýmu hned za ní. Mladíka, který byl na řadě před Adamem, vedla s rukou kolem jeho ramen pryč. Chlapec vypadal, že se každou chvíli složí.