90 dnů & 90 nocí /Adommy/ ✔️

23. kapitola

Adam vzal Raula k sobě domů. Neustále si s ním měl co říct, takže při láhvi vína a tiché hudbě čas příjemně utíkal. Seděli proti sobě na pohovce v obýváku a občas se na sebe usmáli s příslibem vášnivé noci. Nebo aspoň z Raulovy strany to tak vypadalo...

Adam se snažil.

Opravdu mu záleželo na tom, aby tahle noc dopadla podle Raulova očekávání, jenže když si uvědomil, že tak to bylo před několika hodinami, tedy předtím, než Tommy zjistil o Vox pravdu, nedařilo se mu na Raula a hlavně své povinnosti soustředit. A když si do toho ještě uvědomil, že Raula najednou považuje za povinnost, i když to tak posledních čtrnáct dní necítil, bylo mu ještě hůř.

„Kytaru mám v hotelu. Hlídají ji ve zvláštním pokoji čtyři speciálně vycvičení muži," oznámil mu Raul. Adam si představil, jak si Vox trůní na nějakém křesle uprostřed luxusního pokoje, odevšad na ni svítí bodová světla a před dveřmi stojí čtyři policajti v zásahových uniformách. Se samopaly v rukách.

Jistě, neměl by se tomu vysmívat, kytara měla přece obrovskou hodnotu. A Raul si takové zabezpečení mohl dovolit. Tak proč mu to všechno najednou přišlo tak hrozně směšné? Proč mu z ničeho nic na Vox přestalo záležet? Vždyť se kvůli ní vzdal své cti, krucinál. Vyspal se s úplně cizím chlapem. No jistě, neudělal to poprvé, takže to pro něj nebyla žádná unikátní oběť, ještě když Raul vypadal, jak vypadal, ale tady šlo přece jen o něco jiného.

„Já ji nechci," řekl Adam monotónním hlasem. Jako kdyby to za něj řekl někdo jiný. Raul stáhl pomalu ruku z jeho předloktí, kde ho celou dobu hladil a pozvedl obočí. Nic neřekl, jen si Adama nekonečně dlouho prohlížel.

„Už jsi někdy udělal něco, za co ses později dost styděl?"

„Zlato, nakonec jsme to chtěli oba, neměl by sis vyčítat, že..."

„Já nemyslím noc v New Yorku," zavrtěl Adam hlavou a mírně se odtáhl. Měl si to přiznat dřív, ne na tom přiživovat svou lásku k Tommymu. Donutilo ho zoufalství, ale ani to nebyla omluva pro to, co udělal. Secret Garden byl jeden velký osudový omyl.

„Čas strávený s tebou nikdy nebudu považovat za ztrátu času, Raule. Jsi dokonalý společník a skvělý milenec a já nelituju, že jsme se potkali. Nikdy nebudu litovat," odpřísáhl Adam. Dokonce si byl na dvě stě procent jistý, že to tak bude. Což se nedalo říct o dalších jeho domněnkách a pocitech.

„Ale..." doplnil ho Raul pokojně. Měl ve tváři svůj typický klid a nadhled, přesto byly jeho oči smutné.

„Ty víš, jak to dopadne," zavrtěl Adam hlavou, než ji omluvně sklonil. „Nebylo by k tobě fér, abys chodil s někým, kdo miluje někoho jinýho. Zasloužíš si mnohem víc, za to jaký jsi a co všechno do vztahu dáváš..."

„Adame, lidé nejsou špatní, jen dělají špatná rozhodnutí." Raul se k Adamovi naléhavě nahnul a ukazováčkem mu zvedl bradu.

„Myslíš, že tohle je špatné rozhodnutí? Když chci, abys byl šťastný?"

„No, momentálně to k tomu nesměřuje, drahý. Momentálně mě tlačíš do temné propasti smutku," ušklíbl se Raul. Poté Adama políbil. Pevně a dlouze, tak jak si jejich krátký ovšem intenzivní vztah zasloužil.

„Opravdu jsem se do tebe zamiloval, Adame. Jsi jedinečný muž, tolik oddaný všemu, co děláš..."

„Zamiluješ se znovu. Do někoho lepšího. Poznáš ten rozdíl, když to bude opětovaný, věř mi, Raule," snažil se ho Adam uklidnit. Ale i když to byl on, kdo tu právě dával kopačky, ten klidnější a vyrovnanější byl stále Raul. Možná naléhal, možná jeho oči naznačovaly zoufalství a smutek, ale jinak na sobě nenesl žádné známky traumatu. Určitě se v jeho životě brzy objeví někdo mnohem důležitější a také vděčnější, pomyslel si Adam. Někdo, kdo si bude vědom štěstí, které ho potkalo. Kdo si bude vědom Raulovy nevyčíslitelné hodnoty.