90 dnů & 90 nocí /Adommy/ ✔️

25. kapitola

Zatímco se taxík proplétal nočními ulicemi a občas naštvaně zatroubil, většinou proto, že nějaký pirát silnic před ním udělal myšku, na zadním sedadle bylo ticho. Tommy a Adam seděli každý na jednom konci, hleděli před sebe, ponořeni do svých vlastních myšlenek. Mezi nimi odpočívalo kytarové pouzdro.

„Co je v tom futrálu?" zeptal se Adam nelogicky. Jemu to pochopitelně nelogické nepřišlo. Proč by Tommy tahal do New Yorku kytaru? Někdy se takový specifický kufr hodil i jako zavazadlo. Tommy ovšem tento způsob použití očividně nezvolil, protože, když se na Adama ohlédl, měl v očích dva velké otazníky a na čele dalších pět.

„Takže kytara, fajn," odmávl to Adam rukou a znovu se zahleděl před sebe. „Proč?" dodal o něco tišeji.

„Protože je tvoje," odvětil Tommy pohotově. Druhého muže to samozřejmě zaujalo, takže se na Tommyho znovu podíval a pozvedl při tom obočí.

„Moje?" proč z toho měl takový zvláštní, ne moc hezký pocit? Že by... Raul?

„Včera se u mě ukázal hrabě," pokračoval Tommy nevzrušeně. Adam nestihl zastavit zorničky, aby se nerozšířily. A Tommy si toho všiml také.

„Ukončil jsem to," vyhrkl Adam. Proč to vůbec říkal? Tommyho přece jeho soukromý život nezajímá. Vždyť do něj ani nikdy nechtěl pořádně patřit. Ne jako milenec.

„Jo, já vím," pokrčil Tommy rameny. „Něco takovýho ten chlap říkal," dodal. Adam se zavrtěl na sedadle a přehodil si jednu nohu přes druhou. Ještě, že newyorské taxíky byly tak velké a pohodlné. Tommyho oznámení se mu tak vstřebávalo přece jen o něco lépe.

„Jinak, tohle není Vox, je to Gibsonka, z šedesátýho čtvrtýho. Patřila Claptonovi," vysvětlil Tommy. Pak ještě obeznámil Adama s barvou, protože nemohl pouzdro v autě otevřít, aby to Adam viděl na vlastní oči. Když dokončil popis vzácného artefaktu, Adam přivřel oči.

„Přivezl jsi mi kytaru značky Gibson?" ujišťoval se Adam, jestli to Tommy myslí vážně. Nakonec dohodu s Raulem nedodržel, takže neměl na Vox nárok a tohle hlavně nebyla Vox.

„Prý jsi splnil jen část vaší dohody, tak ti přinesl o něco míň cennou kytaru. Řekl, že by se Vox vzdával s moc těžkým srdcem, protože je to britská kytara a on se pořád jako Brit cítí a že tahle ke mně bude sedět líp."

Když Tommy mluvil, Adam nevěřícně sledoval jeho tvář. Byla tak klidná a vyrovnaná, snad jen v očích se občas něco mihlo, co mu dávalo nahlédnout do Tommyho nervózního nitra.

„Je pravda, že jsem mu poslal peníze na účet..."

„A vyspal ses s ním. Nechtěl jsi snad, aby to bylo zbytečný, že ne?" zajímal se Tommy. Adam si uvědomil, že má zpocené dlaně. Pot z nich mu prosakoval přes džíny na kůži, jak měl jednu dlaň položenou na noze. Nečekal, že se o tom ještě někdy s Tommym budou bavit. Nečekal takovou upřímnost. A už vůbec ne v taxíku. Naštěstí byli téměř na místě.

Jen co auto zastavilo, Adam vystoupil, popadl kytaru a vydal se dovnitř. Tommy ho následoval. Zastavili se u recepce, kde mu příjemná recepční podala klíč.

„Máte ještě nějaký volný pokoj?" zeptal se. Cítil, jak Tommy vedle něj zpozorněl.

„Pro pana Ratliffa?" podívala se na blondýna. Možná ho znala, nebo tu sloužila už minule, napadlo Adama.

„Ano," přikývl. Recepční se odvrátila a chvíli si prohlížela poličky s čísly a kartami od pokojů, pak jednu vzala a otočila se s úsměvem zpátky.

„Budete se chtít zapsat?" zeptala se.

„Napište to na mě," řekl Adam rychle a převzal od ní kartu.