90 dnů & 90 nocí /Adommy/ ✔️

5. kapitola

Navzdory zákazu se Adamova ruka nořila stále níž a níž do propasti s názvem velká životní prohra. Nepomohly ani výčitky, které si dobrovolně připouštěl. Miloval svou ruku, když ho uspokojovala a teď ji snad miloval ještě víc než Tommyho, přátele a celou svou rodinu dohromady. Byla tam, v jeho spodkách a nechystala se odejít. Dokonce mu ani nenadávala, že není na kluky a nesnažila se s ním vsadit o kytaru za půl mega. Byla to ta nejoddanější ruka, co kdy Adam měl.

Pomalu ji obalil kolem svého údu a zaklonil hlavu pod tíhou slastného vydechnutí.

„Neumíš si to ani představit, Tommy," zakňoural bolestně. Původně to chtěl zakřičet, ale akorát by zničil krásnou atmosféru, které se kolem něj právě rozprostřela.

V momentě, kdy pohnul rukou poprvé, se v dolní liště na ploše otevřeného notebooku rozblikala ikonka skype. Zavrčel a klikl na ni. Aplikace se rozšířila na celou plochu a v konverzaci na něj křičelo jasné a výstižné: Zapni si webku!

Adam se ani nemusel dívat na odesílatele, bylo mu to okamžitě jasné.

Otráveně vytáhl ruku z kalhot, džíny pak zapnul a obě ruce položil spořádaně na stůl. Ať chtěl nebo ne, jeho bratr ho právě zachránil od podvodu, se kterým by Adam vydržel žít tak minimálně týden. Pak by na sebe všechno práskl, protože by ten týden nemohl vůbec spát. Ještě když se Neilova tvář objevila na monitoru, chtěl mu poděkovat, ale nakonec si to rozmyslel. Bůh ví, jak by takový pokus jeho bratr vyhodnotil.

„Ahoj," pozdravil Adam s úsměvem.

„Ty sis honil! Přiznej se!" vyrukoval na něj Neil s doširoka otevřenýma očima. Adama zatrnulo v zátylku.

„Nehonil," zavrtěl hlavou.

„Nelži! Tváříš se, jako kdyby ti stál! Nezapomeň, že už jsem tě viděl, když ti stál. Pamatuješ? Jak jsem přišel do tvýho pokoje a tys byl zrovna obalenej osuškou, kterou sis křečovitě tiskl k tělu. Měl jsi přesně tenhle výraz. Muselo to bolet," vzpomínal Neil.

„Bolí to," sklonil Adam hlavu. Měl své nadržené péro stlačené v džínách a nemohl si pomoct od napětí. Koho by to nebolelo?

„Cože?"

„Co?" vzhlédl Adam znovu k obrazovce.

„Takže jsem měl pravdu?" zhrozil se Neil.

„Ne! Prostě mi stojí. Tobě se to snad nestává? Mně stačí jedna myšlenka, aby se mi postavil. A teď si představ, když se kluk, kterýho bych rád ošukal, promenáduje celej den po mým bytě, ráno mě nahýho skenuje uv lampou a při všem co dělá, je nehorázně sexy. Jak mám zabránit tomu, aby se mi nepostavil?"

„Tak jo, fajn. Nezacházej do detailů, prosím," ušklíbl se Neil.

„Promiň," fňukl Adam. „Jen je to prostě těžký. Nemůžu svýmu tělu poručit, aby se chovalo nepřirozeně."

„Jo, to chápu. Taky mi promiň... že jsem tě podezíral," přikývl Neil.

Adama zahryzalo svědomí. Holt bude muset žít s vědomím, že s Neilem nemluvil na rovinu. Pořád to ale bylo lepší, než kdyby si ho vyhonil a pak předstíral, že se nic nestalo.

„Máš přece právo mě kontrolovat a podezření je na místě, Tommy je pryč," přiznal Adam.

„A kde?"

„Jedna kapela mu nabídla spolupráci, tak se šel vyptat co a jak. Zůstal jsem tu úplně sám. Neříkám, že mě to nenapadlo, zvlášť když jsem zjistil, že mi stojí, ale..."