90 dnů & 90 nocí /Adommy/ ✔️

7. kapitola

„Ahoj, Cass, víš... chtěl bych tě o něco poprosit, ale kdyby sis to mohla nechat pro sebe... Ne, takhle ne!"

Tommy si řeč, pečlivě připravovanou pro svou sexy sousedku Cassie odříkal už nejméně stokrát. Bohužel zatím jen před dveřmi jejího bytu. Vlastně to řekl jen párkrát, ale připadalo mu, že na chodbě stojí už nejméně hodinu. Nedokázal se přinutit zaklepat. Jako když člověk, co se šíleně bojí zubaře, ale ví, že by se měl objednat na prohlídku, stojí u telefonu se zvednutým sluchátkem a jediné, co ho dělí od překonání strachu, je vyťukat několik správných čísel. Tommy by šel raději k zubaři, než žádat Cassie o něco takového. A to už bylo co říct.

Zrovna když se konečně překonal a zvedl ruku, tedy, nebylo úplně jasné, že opravdu zaklepe, se dveře Cassiina bytu otevřely a jeho majitelka stanula Tommymu tváří v tvář. V přiléhavém nemocničním stejnokroji ve světle zelenkavé barvě, který na její dokonalé postavě vypadal jak večerní šaty. Mimo to měla ještě tašku přes rameno, což znamenalo, že se nejspíš chystá do práce.

„Eh, Tommy, ahoj," pozdravila ho mile. „Přišel jsi za mnou? Jak se má Adam. Už je mu dobře?" zajímala se. Tommy několikrát naprázdno otevřel ústa a pobral do nich akorát trochu vzduchu. Ne ovšem dost, aby zvládl něco říct.

„Jdu zrovna do práce," pokrčila Cassie omluvně rameny.

„Jo, všiml jsem si. Nechci tě zdržovat." Tommy odstoupil od dveří, aby mohla Cass zavřít a zamknout a pak ji jak oddaný pejsek následoval k východu z domu.

„Potřebuju s tebou mluvit," odhodlal se. Trvalo mu to přibližně dvě minuty a čtyřicet vteřin. Za stejný čas došli k první zastávce autobusu.

„Je to důležitý? Trochu nestíhám." Cassie se netrpělivě podívala na své hodinky a pak směrem, odkud by měl přijet její autobus. Tommy už věděl, že se jeho srabáctví právě dočkalo následku. Horší čas si snad ani vybrat nemohl. Omlouvalo ho akorát to, že neznal Cassiin pracovní rozvrh.

„Ani ne, ještě jednou se omlouvám. Můžeme se vidět později?"

„Neomlouvej se pořád," pokárala ho Cassie na oko. „Jasně, že se můžeme vidět později. Proč bychom nemohli? Zavoláme si, ok?" navrhla. V zatáčce se zrovna objevil autobus.

„Jo, zavoláme si," přikývl Tommy a ustoupil stranou, aby udělal místo lidem, kteří se začali na zastávce shromažďovat. Ještě viděl, jak Cassie zvedla ruku, aby mu zamávala a pak už u ostrůvku zastavil autobus a lidé se začali drát dovnitř. Asi proto chodil radši pěšky. Nemusel moc veřejnou dopravu a to jak se na něj každý mačkal.

Odešel ze zastávky, až když autobus odjel.

Věděl, že Adam ještě spí. Vyrazil asi dvě hodiny po tom, co usnul. Akorát že mu nevyšel jeho plán a teď se musel vrátit a čekat, dokud Cassie nezavolá, protože pokud by to udělal sám od sebe, vypadalo by to, že ji nahání.

To bylo pro Tommyho typické. Nesnášel pocit, když si o něm někdo myslel, že by k němu třeba mohl cítit náklonnost. Když byl v prvním ročníku na střední škole, zalíbila se mu jedna holka ze druháku. Napsal jí dopis a poslal ho po svém nejlepším kamarádovi. Jenže mladšího kluka si ti starší, z vyšší třídy poddali a dopis mu sebrali. Pak se jím bavila celá třída, včetně vysněné Tommyho dívky. Nebylo to tak, že by se mu smála i ona, ale ani se ho nezastala a co víc, nereagovala. Nechala Tommyho na pochybách, dokud neopustila školu.

Tommy si na tu dobu moc dobře pamatoval. Tehdy se totiž rozhodl, že bude hudebník. Hraní na kytaru mu hodně pomáhalo odbourat stres a smutek ze samoty, pro kterou se sám rozhodl. A po škole mu hudba otevřela jiné dveře...