90 dnů & 90 nocí /Adommy/ ✔️

33. kapitola

Zbytek Tommyho setkání s matkou proběhl v tak dusné atmosféře, že měl blondýn za chvíli pocit, jako kdyby nemohl dýchat. Adam byl sice celou dobu s nimi, i při schůzce s prodejcem, ale cítil to stejně a také si byl jistý, že tentokrát je jeho podpora Tommymu k ničemu. Když odvezli paní Ratliffovou na nádraží, žena se s nimi rozloučila velice chladně. Řekla svému synovi, že o tom musí přemýšlet a pak odjela.

Muži se vrátili domů. Adam připravil oběma drink a večeři tentokrát objednal. Sám neměl náladu něco vařit.

„Budeš se mnou na zbytek turné?" zeptal se Tommyho, když mu podával skleničku. Blondýn od příchodu do bytu seděl na pohovce v obýváku a jen koukal do prázdna.

„Cože?" podíval se na Adama překvapeně, jako kdyby se právě probudil.

„Ptám se, jestli se mnou budeš na zbytek turné," zopakoval Adam trpělivě otázku.

„Jako v Asii a v Austrálii?"

„Jo a taky na Novém Zélandu, přidali jsme ještě pár koncertů," oznámil mu Adam.

„Na jak dlouho to je?" zamračil se Tommy.

„Ještě tak na měsíc," pokrčil Adam rameny a posadil se vedle. Tommy slabě zavrtěl hlavou, při tom se napil whisky.

„Nemůžu s tebou jet, nemám vízum a za čtrnáct dní mi ho nevyřídí," odmítl.

„O to se nestarej, Tommy, společnost to zařídí. Řekni, chceš jet se mnou?" Adam se k němu natočil čelem, potřeboval získat jeho plnou pozornost.

„Já nevím," povzdychl si Tommy.

„Ale já vím. Chci, abys mě doprovázel, teď už se nesmíme rozdělit," naléhal na něj. Tommy se odsunul o několik centimetrů dál a postavil skleničku na stolek.

„Ne, to nejde!" zavrtěl hlavou už silněji. Adam věděl, co to znamená. Ani ne po dvou měsících do jejich vztahu vstoupila krize. Naštěstí nezpůsobená jejich vinou. Jenže nebyla o to menší, spíš naopak.

Naklonil se k Tommymu a chytil ho za ruku, kterou si pak přitáhl ke rtům.

„Pojedeš, Tommy. Teď tě tu samotnýho nenechám, rozumíš mi?!" zavelel.

„Ale ty mě nemůžeš nutit, nejsi..."

„Co nejsem?" vyhrkl Adam. Věděl, že z Tommyho mluví smutek a zklamání, ale přece ho teď neodsune na druhou kolej. Zas chtěl vidět svoje Sluníčko. Nic pro něj nebylo důležitější, než Tommyho zářivý úsměv a vědomí, že je šťastný.

„Tvoje matka?" zachmuřil obočí. „To máš pravdu, Tommy, to opravdu nejsem. Já tě neodsuzuju za to, koho máš rád, jaké přátele si vybíráš, jakou práci děláš. To jediný, na čem záleží, je tvoje štěstí a tvoje máma na to musí přijít taky. Dokud to nepochopí, dokud ti neporozumí, nemůžeš jí pomoct."

„Ona je zklamaná..." posteskl si blondýn. Adam si ho přitáhl do náruče a pohladil ho po vlasech.

„Není zklamaná, jen zmatená. Dej jí čas, lásko," uklidňoval ho. Tommy tiše popotáhl. Adam měl co dělat, aby nezačal brečet s ním. Když se pak zahleděl do jeho tváře, Tommy měl uslzené pouze oči. Bylo vidět, jak se drží, aby tomu nepodlehl úplně.

„Dostal jsem nápad. Co kdybych zavolal Cassie, aby za námi přišla? Uděláme si soukromý mejdan. Řeknu jí, aby nám po cestě koupila nějakou dobrou zmrzlinu a šampaňský a vůbec, oslavíme, že jsme doma," navrhl Adam. Tommy se krátce zamyslel a pak přikývl. Sice to nebylo ani trochu nadšené přikývnutí, ale třeba mu kamarádka spraví náladu, zadoufal Adam. Hned vzal do ruky mobil a vytočil Cassiino číslo. Kamarádka měla naštěstí volno a nápad na mini mejdan jen ve třech se jí zamlouval. Dorazila o hodinu později.