90 dnů & 90 nocí /Adommy/ ✔️

17. kapitola

Neil přivítal svého bratra na letišti objetím. Bohužel nemělo tak silné účinky jako to Tommyho, jež na sobě Adam ještě pořád cítil. Ano, byl šťastný, Tommy tohle nikdy sám od sebe neudělal, ale mohlo to taky znamenat něco jiného. Možná soucit, lítost...

„Kdo umřel, brácho?" zeptal se Neil, jakmile od sebe sourozence odtáhl na délku paží a pohlédl mu do tváře.

„Cože?" vytřeštil Adam oči.

„Tváříš se, jako kdyby někdo umřel. Můžeš mi vysvětlit tuhle narychlo cestu? Víš, jak bylo těžký Elisse přesvědčit, že je nutný, abych jel s tebou, aniž bych jí musel povědět o sázce?"

„Nemusel jsi jet se mnou, říkal jsem ti to. Stačilo povědět Tommymu, že se mnou jsi, pokud by se náhodou ptal," zavrtěl Adam hlavou. Neil si založil ruce na prsou. Chtěl se nadechnout k protestu, ale letištní dispečer začal zrovna vyvolávat jejich let. Adam ho plácl povzbudivě přes rameno a vyrazil. Věděl, že před pravdou neuteče, chtěl mít na své vysvětlení ale klid. A toho snad bude dost na palubě letadla, nebo až dorazí s bratrem do New Yorku.

„Tak o co jde?" spustil na něj Neil, jakmile jim letuška přinesla pití. Adam se napil a sklonil hlavu.

„Už jsi měl někdy pocit, že potřebuješ utéct? Od všeho," začal klidně. Neil se pousmál.

„Hodněkrát. Není to nic nenormálního," řekl spíš povzbudivě. Jeho bratra očividně něco trápilo. „Jde o Tommyho?" zeptal se.

„Ne, jde o mě. Jsem slaboch. Ve skutečnosti neutíkám tak, jak si asi myslíš," pokrčil Adam rameny.

„To je mi jasný, když se chceš za pár dní vrátit," ušklíbl se Neil. „Jak vlastně pokračuje vaše sázka?"

„Držím se," přikývl Adam.

„Nakonec jsem to nechal všechno na Tommym, doufám, že už mu to neleze na mozek?"

„Nevím jak jemu, ale mně jo," přiznal Adam. Neil pozvedl obočí a naklonil se k bratrovi blíž. Nemusel je každý slyšet.

„Promiň, úplně jsem zapomněl, kdo z vás to má horší," dobíral si ho. Adam na něj otočil obličej a přivřel oči.

„Vydržel bych ty tři měsíce bez jedinýho zaváhání..."

„Ale?"

„Ale ne s Tommym jako spolubydlícím. Copak ti to pořád nedochází? On je moje výhra!"

„Tím spíš by měl být tou správnou motivací," namítl Neil. Adam se tiše zasmál.

„No dobře, ale výhra by měla být takzvaně na dosah ruky, ne přilepená na potencionálním výherci dvacet čtyři hodin denně," protestoval Adam.

„Neříkal jsi náhodou, že bys dal nevím co za to, kdyby Tommy bydlel s tebou?" připomněl mu Neil jeden z jejich dřívějších rozhovorů. Nikdy se moc nebavili o Adamových srdcových a tělesných potřebách, ale když si náhodou vyšli spolu ven a opili se, tak to z Adama většinou všechno vylezlo. To, co si předtím nechával celou dobu pro sebe.

„Já to prostě nezvládám, Neile. Mysli si o mně co chceš, třeba že jsem zbabělec, ale tohle už je zkrátka moc i na mě," povzdychl si Adam.

„Tak fajn, ale proč to tedy neskončíš rovnou? Proč utíkáš do New Yorku?"

„Právě proto," pronesl Adam tajemně. Neil jen zakroutil nechápavě hlavou.

*

Prvních pár dnů Tommy strávil nicneděláním a sledováním filmů, které si vypůjčil v dvd půjčovně ve vedlejší ulici. Nabídka kabelovky byla stále stejně žalostná. Adam prostě na připlacení extra filmů kašlal.