90 dnů & 90 nocí /Adommy/ ✔️

27. kapitola

Pořád tomu nemohl uvěřit. Ani po několika týdnech pravidelných telefonátů, zpráv, mailů a nocí strávených na skype, tomu nemohl uvěřit. Že je ve vztahu s tím nejúžasnějším zpěvákem na zeměkouli a že je do něj asi zamilovaný až po uši.

Až když se s Adamem loučil na letišti, Tommy si uvědomil, že je to pravda. A i kdyby ne, to že je při loučení vidělo půl Los Angeles, včetně novinářů z celé Severní Ameriky, tak nějak odstartovalo štafetu samo o sobě. Škoda jen, že si v tu chvíli taky neuvědomil, že by se měl rozloučit pořádně, protože se mu bude následujících několik měsíců pekelně stýskat.

Dali si pusu a objali se, přece jen nechtěli vzbuzovat moc pozornosti a vyvolat pocit, že se jedná o provokaci a propagandu homosexuality na veřejných místech. Už v momentu, kdy se Adamovo letadlo vzneslo, Tommy věděl, že měl na všechny ostatní kašlat. Prostě mu to bylo líto. Naštěstí se ještě tentýž den spojili na skype a pak i další a další, a když Adam nemohl, protože byl zrovna na nějakém focení, nebo se připravoval na koncert, tak si aspoň krátce zavolali, nebo napsali textovku.

Tommy nemohl přestat myslet na jejich poslední setkání v Adamově bytě. Počítal s tím, že se pohádají, že ho Adam vyhodí, bylo to celé takové zvláštní, rychlé a hlavně děsně romantické. Jak se po něm Adam ohnal a políbil ho. A pak ho vyprovodil až ven a zavolal mu taxíka a znovu mu nařídil, aby se s ním přišel rozloučit na letiště.

Jako kdyby ty předchozí měsíce trpění se navzájem najednou neexistovaly. A přitom stačilo tak málo. Jenom spolu víc mluvit. Tedy jen tolik, kolik se hodí na chlapy. Ti přece takové záležitosti řeší spíš sporadicky. No, to by se ovšem nesměl zaplést s Adamem.

Tommy se pro sebe usmál a rychlou volbou na telefonu dal vytočit Adamovo číslo. Byli dnes domluvení na pátou hodinu, to už by měl mít Adam po zkoušce na večerní koncert. Když se na druhé straně ozval zpěvákův veselý hlas, zachvělo se mu srdce radostí.

„Ahoj..."

„Ahoj..." pozdravili se. Adam se tiše zasmál.

„Představ si, že kvůli nám otevřeli ještě jeden ochoz, protože byl velkej zájem o lístky," hlásil Tommymu s neskrývaným nadšením.

„Ještě aby ne, měli to rovnou udělat ve větší hale," dal blondýn najevo stejné nadšení. Byl rád za Adama i za ostatní z týmu. Na tohle všichni čekali. Na tuhle obrovskou událost, návrat legendární skupiny a Adamův jedinečný hlas. Zasloužili si to. Moc jim to přál.

„Mám trochu trému," přiznal Adam. Tommy se uchechtl.

„Ty? Tak tomu nevěřím," dobíral si ho. Adam nebýval nervák, co se týkalo zpěvu. V tomhle si prostě věřil. Ale s Queen to asi bylo něco jiného, nechtěl je zklamat a taky musel zavřít pusu pochybovačným rýpalům, kteří se ani po těch třech letech, co s Brianem a Rogerem vystupoval, nehodlali smířit s tím, že Freddie už prostě nežije, a že ani nevstane z mrtvých.

„Budeš úžasnej, vím to," přihodil si ještě. Na druhé straně bylo chvíli ticho, což Tommyho znervóznilo.

„Adame?" řekl opatrně.

„Je to fakt zvláštní," ozval se oslovený po dalších několika vteřinách ticha.

„A co?" nechápal Tommy.

„Mluvíš se mnou jako kámoš a přitom nemluvíš," vysvětil mu Adam, co tím myslel. Tommy zapnul mozkové závity, ale moc to nepomohlo. Možná, že trochu tušil, co má Adam na mysli, ale asi by to potřeboval podat víc polopatě.

„Chtěl jsem říct, že se mnou tak mluvíš, ale přitom už kámoš nejsi. Ne tak, jak jsi byl dřív. Rozumíš mi?"

„A tobě to vadí?" vyhrkl Tommy. Snad si to Adam nerozmyslel. Co když se mu to rozleželo v hlavě a přestala se mu tahle situace líbit? Co když si uvědomil, že to takhle nechce?