Harmione - Miluješ šprtku?✓

7.

Za pár minut se mám sejít s Harrym a hrozně se třesu. Jsem nervózní ze setkání s ním, což je absurdní. Jsme nejlepší kamarádi už čtvrtým rokem, vidíme se každý den, ale poslední dobou se všechno změnilo. Změnily se mé city k Harrymu a já jsem si to konečně, ač neochotně, přiznala.

Každou další uběhlou minutou mi srdce tepe rychleji a rychleji, dokonce odpočítávám vteřiny do doby, na kdy jsme domluvení.

Už zbývají jen dvě minuty, já v knihovně stepuju už asi hodinu a Harry furt nikde.

,,Hermiono?" poklepal mi zezadu někdo na rameno. ,,Harry!" usmála jsem se. Chtěla jsem ho obejmout, ale naštěstí jsem si včas uvedomila, že by to vypadalo dost divně. Při tom pomyšlení jsem lehce zčervenala.

,,O čem jsi to se mnou chtěla mluvit?" prolomil ticho. A sakra.

,,Já...ehm, no...chci tě ujistit," hluboce jsem se mu podívala do očí ,,že ti věřím."

Bože, já z těch jeho smaragdů jednou padnu na zem. Nikdy jsem si nevšimla, jak krásné má oči.

,,Vážím si toho. Ale jsi asi jediná," poznamenal smutně a já sklopila pohled. Nevěděla jsem, co na to říct.

,,Co budeme dělat?" zeptala jsem se. ,,Budeme?" nadzvedl obočí. ,,Přece tě v tom nenechám samotného. A Ron taky ne, to už zařídím."

,,Hermiono, jsi hodná a ještě jednou, vážím si toho. Ale nevím co můžeme dělat. A hlavně vás nechci zatahovat do svých problémů. Jo, někdo hodil mé jméno do Ohnivého poháru, ale stalo se, a už to nezměníme. Takže...měj se hezky."

Beze slov jsem pozorovala jeho mizící siluetu, až se prásknutím dveří vypařil.

Ještě asi pět minut jsem tam stála absolutně bez výrazu. Jelikož jsem neměla co dělat a hlad jsem ještě neměla, vzala jsem do rukou knihu, kterou jsem překvapivě ještě nepřečetla, a dala se do čtení.

,,Slečno? Slečno Grangerová, nerada vás ruším, ale už je dost pozdě," zaslechla jsem pronikavý hlas knihovnice (pozn. autorky-netuším, jestli je tam nějaká knihovnice :D). Podívala jsem se na hodiny. ,,O můj bože, to už je tolik?" zhrozila jsem se.

Trčela jsem tu víc než tři hodiny, to znamená, že za pár minut je večerka.

Rychle jsem se tedy zvedla a měla namířeno na svoji kolej, jenže to by do mě nesměl kdosi vrazit.

Ještě jsem dotyčnému ani nepohlédla do tváře, ale hned mi bylo jasné, o koho jde. Na zemi se válel jakýsi kus pergamenu. Jakýsi kus pergamenu, který až příliš nápadně připomínal Pobertův plánek. A ten vlastní jen jeden člověk.

,,Harry? Co tu děláš?" ,,Hermi? Počkej počkej. Nechceš mi říct, že jsi celou dobu byla v knihovně, že ne?" řekl se smíchem. ,,No a co jestli byla. Aspoň dělám něco produktivního. Zato ty se tu potuluješ s plánkem z bůhví jakého důvodu."

,,Jen...jen jsem někoho pozoroval." zrudnul. ,,Nechápu?" ušklíbla jsem se.

,,Ahoj Cho," podíval se mi za ramena. Ne, to snad ne. Vážně zase ta čínská nádhera? Na tohle fakt nemám. Aniž bych něco řekla, sebrala jsem se a utekla.