Harmione - Miluješ šprtku?✓

28.

,,Co tu chceš?!" hystericky jsem na něj zakřičela.

Harry se tvářil nechápavě. Z jednoho důvodu proto, že má další obecenstvo pro svojí nahotu a hlavně mu ucházel fakt, jaký je vztah mezi mnou a tím klukem.

,,Já narozdíl od tebe a Pottera," šlehnul pobaveným pohledem po Harrym, ,,mám právo tu být."

,,To těžko," ušklíbla jsem se.

,,Ty bys asi taky potřebovala brýle, mudlovská šmejdko," a prstem ukázal na svou uniformu, kde jsem si až teď všimla, že mu visí stříbrný odznak.

Polkla jsem.

,,Fajn, tak si tu klidně zůstaň, my už jsme stejně na odchodu...Harry, neboj, zavřu oči!" řekla jsem s klidem.

,,Tak to prr, Grangerová. Ty vypadni, to je dobrý nápad, ale já tu musím tady s Potterem ještě něco důležitého probrat. Jako chlap s chlapem," mrkl na mě.

Nadzvedla jsem obočí a když mi konečně došlo, co s chce s Harrym probírat, bylo pozdě.

Ten zmetek mě doslova vystrčil ze dveří, které se bez hesla pochopitelně neotevřou. Tak jsem to heslo asi padesátkrát zopakovala, ale nic se nedělo. Bušení do dveří taky nepomohlo, takže mi nezbylo nic jiného, než to zoufale vzdát.

Sedla jsem si na schody před dveřmi a nic nedělala. Nebrečela jsem, ani nenadávala, prostě totálně bez emocí. V takovéhle situaci se ani nic jiného dělat nedá.

Relativně brzy na to, jsem ode dveří zaslechla kroky, které vedly směrem ke mně.

,,Ahoj," řekla jsem neutrálně, aniž bych se otočila za sebe.

,,Ahoj," hned mi odpověděl Harry. ,,Půjdeme společně za Ronem? Možná nás hledá," pokračoval.

,,Fajn," vstala jsem a on mě chtěl vzít za ruku. Ucukla jsem. Sama ani nevím proč. Zkrátka to pro mě byla už tak dost nepříjemná situace. Vědomí toho, že ten podrazácký ničema Harrymu před pár minutami téměř na sto procent vyzradil nebo dokonce rovnou ukázal můj deník...to není zrovna nejlepší pocit na světě.

,,Co se stalo?" zahleděl se na mě.

,,Nic," povzdechla jsem si. ,,Nic, jenom teď znáš všechna moje tajemství, věci, které nikdo vědět neměl, dozvěděl ses to, že-"

,,O čem to mluvíš?" Harry mě zarazil.

Až nyní jsem se na něj pořádně podívala.

,,Přeci o tom, co ti on tak ochotně vyžvanil," prohodila jsem rádoby bez zájmu, ale skutečnost se od mého vnějšího výrazu hodně lišila.

,,Nechápu tě...Ten kluk mi říkal něco o tom, že jsi ho špehovala a jsi prý pěkně pokrytecká a máš nějaké, podle jeho slov, kuriózní tajemství nebo co. Jo a taky že má něco tvého, ale nic jiného...Vlastně vůbec netuším, proč o tom se mnou chtěl mluvit."

Tak počkat.

,,Neříkal ti nic o jakémsi deníku?" ujišťovala jsem se.

,,Ne, to fakt ne. A proč teda mluvíš o nějakém deníku a tajemstvích a...tak?"

,,To neřeš. Nejde o nic důležitého a vlastně to ani nesouvisí se mnou," mávla jsem rukou.

V duchu jsem si hlasitě oddychla. Tak on...on mu to neřekl?!

,,Můžu se tě na něco zeptat?" prolomila jsem po chvíli trapné ticho.

,,Jen do toho," zasmál se.

,,Po tom, co jsem ti dneska řekla...Co cítíš k Cho?" jeho úsměv lehce povadl.

,,Já..." začal, ale v ten okamžik se před námi vynořil...Viktor?

,,Konečně tě zase vidím, od té doby co jsme spolu mluvili, o tom pořád musím přemýšlet, a už nechci na nic čekat, musím se tě znovu zeptat. Milu-" ,,Taky tě ráda vidím. A teď právě dost spěcháme, takže si promluvíme jindy, jo?" skočila jsem mu do řeči.