Harmione - Miluješ šprtku?✓

33.

Asi poprvé v životě jsem se nudila na hodině a skutečně se přemáhala, abych alespoň něco dělala. Jenže to ani jinak nejde! V mé situaci...Chci říct, že po tak silném zážitku s Harrym se nemůžu soustředit vůbec na nic. Dokonce mi při snídani musel Ron zamávat smaženou klobásou před obličejem, protože jsem podle jeho slov měla neustále nepřítomný výraz.

Začínám sama v sobě vidět takové ty zaláskované naivky z každého druhého mudlovského filmu nebo mexické telenovely.

Znáte ten okamžik, kdy se v hodině tak strašné nudíte, že uděláte první blbost, co vás napadne?

Já ne, ale tentokrát jsem ho bohužel poznala.

Po vyučování v knihovně. Musíme si promluvit.

Asi si každý domyslí, komu byl vzkaz směřován.

Ani jsem to po sobě nepřečetla a tím pádem mi ušel fakt, že jsem se zapomněla podepsat. To jsem ale nijak neřešila a papírek si dala do kapsy s tím, že mu ho po hodině nějak dám.

Když zazvonilo a konečně už jsme měli namířeno na jídlo, začala jsem svůj plán realizovat.

Nenápadně jsem se k Harrymu přitiskla a vhodila mu svůj vzkaz z mé kapsy do té jeho.

Snad to pochopí...

Když nastal čas, se silně bušícím srdcem jsem se vydala do knihovny. Je tam takové místo, úplně vzadu, kde jsme spolu úplně vždycky, v případě, že jsou Harry s Ronem se mnou - a to se moc často nestává. Každopádně tím chci říct, že po přečtení vzkazu stoprocentně pochopil, kde přesně se sejdeme.

Když jsem přišla, nikdo tam nebyl, což mi připadalo trochu zvláštní vzhledem k tomu, že jsem už tak přišla o trochu později.

Tak jsem čekala. A čekala. A čekala...

Že by to nepochopil? Možná nevěděl, že je to ode mě. Bože, já jsem neskutečné kopyto...

,,Hermiono?!"

Už si myslela, že je to on, ale podle barvy hlasu jsem rozpoznala někoho úplně jiného.

,,Co tady děláš Rone?" Řekla jsem nechápavě při stálém vyhlížení, jestli objekt mého zájmu už konečně nedorazil.

,,Celou dobu tě sháním," odpověděl.

,,Aha...Hele, nevíš kde je Harry?" To se na mě podíval jako na blázna.

,,Co se děje?" Došlo mi, že tady asi není něco jak má být.

,,No přece v bludišti."

,,O čem to mluvíš?" Opatrně jsem se ho zeptala. Začala jsem se děsit toho, co odpoví.

,,Dneska se koná třetí úkol! Hledám tě tu asi půl hodiny a Harry se po tobě taky ptal," vydechl.

Oči jsem vykulila a pusu zeširoka rozevřela dokořán. Na nic jsem nečekala a vyběhla co nejrychleji jsem mohla. Vždyť...

U Merlina, jestli už to začalo. Ani jsem mu nepopřála hodně štěstí a co když...

Ne, na to nebudu myslet. Nechtěla jsem si připustit, že by se Harrymu mohlo něco stát nebo nedej bože...

Doběhla jsem na místo, kde byly tribuny narvané k prasknutí. Ale Harryho jsem nikde neviděla.

,,Seamusi?" Promluvila jsem na první osobu, která mi přišla do cesty.

,,Kde jsou soutěžící? Ono už to začalo?" Zhrozila jsem se.

,,Jo, asi před čtvrt hodinou."

,,Ne," hlesla jsem potichu. ,,Promiň, co jsi říkala?" Zeptal se. ,,Ne," zopakovala jsem, duchem nepřítomná. ,,To snad ne..."

Co mám dělat?

Nic. Zůstala jsem tam stát jako tvrdé Y. Jeden hlas na mě křičel, ať se rozeběhnu za ním. Ať se rozeběhnu do bludiště.

Druhý hlas ale oponoval. Říkal mi, ať zůstanu. Čemu bych tak asi pomohla? Byla bych za hrdinku? To určitě.

Tak moc jsem chtěla poslechnout první hlas, ale rozum mi to nedovolil. Jsem prostě zbabělá. Ani jsem s ním nemluvila, neřekla, že mu věřím. Že to dokáže.

Je mi ze mě samotné na nic. Stydím se za sebe.

Doufám, že vám to nepřijde moc uspěchané. Píšu to hlavně z toho důvodu, že u mě jste zkrátka zvyklí na samé okecávání, okecávání, a okecávání...Mně zbývá jen doufat,  že jsem vám novou kapitolou udělala radost!

Linda