Harmione - Miluješ šprtku?✓

21.

Harry

To, jak Hermiona najednou z ničeho nic utekla mě hodně překvapilo. Nechápu to. Jí nechápu. Chová se zvláštně a to mi nikdo nevymluví.

Asi je to jen nějaká pitomá holčičí logika, která se jí s příchodem puberty aktivovala.

Jedním slovem: holky.

Po chvíli jsem se konečně dostal z té zimy zpět do hradu a volný čas jsme s Ronem využili k hraní šach. Ron mě samozřejmě jako vždy porazil.

Šel jsem si lehnout docela brzo, protože druhý úkol byl dost dlouhý a hodně mě vysílil.

Následující den probíhal jako každý jiný a já a Ron, společně s Hermionou, jsme se chtěli odpoledne sejít v knihovně. Ne že bysme se normálně nevídali, ale Mia má zase ty svoje řeči o učení a čtení a ostatních blbostech, tak jsme se prostě domluvili na knihovnu.

Ve čtyři jsme se tedy s Ronem vydali do knihovny, kde na nás už nejspíš čeká Hermiona.

Byli jsme zhruba v půlce cesty, ale cestu nám zarazila usmívající se Cho.

,,Cho? Co tu děláš?" vypadlo ze mě.

,,Jdu zrovna do knihovny a jak vidím, vy asi taky. Tak můžeme jít společně, Harry, ne? Cestou si popovídat a tak," řekla sladkým hlasem.

Ohlédl jsem se na Rona, který se zprvu tvářil neutrálně, ale brzy mu to došlo.

,,Jo, jasně. Já si vlastně musím ještě něco zařídit," zamrkal na mě a postrčil mě, až jsem málem spadl na zem.

Věnoval jsem mu uražený a současně úzkostný pohled, což úspěšně ignoroval.

,,Ehm...fajn, tak klidně. Jestli chceš," pokrčil jsem rameny na Cho.

,,Tak co je nového?" zeptala se.

Nadzvedl jsem obočí.

,,Nevím o ničem zajímavém. A co ty?"

Rázem jí zmizel ten okouzlující úsměv, a nahradil ho smutný pohled.

,,T-taky nic. Já jen...Cedric...my...rozešli jsme s-se," vzlykala.

,,Promiň," řekl jsem tiše, ,,nevěděl jsem, že-"

,,To nic, Harry," přerušila mě.

,,Nemusíš se omlouvat, není to přece tvoje vina," smutně se usmála.

To už jsme byli u vchodu do knihovny. Cho mě vzala za ruku a odtáhla do kouta.

,,C-co to?"

,,Psst," přiložila mi ukazováček na rty.

Pak se ke mně nepatrně přiblížila a pokračovala s tím až do momentu, kdy jsme se skoro dotýkali nosy.

Znervózněl jsem, protože mi došlo, co se za okamžik stane. A taky teď byla nejspíš řada na mně.

Přerušil jsem těch posledních pár milimetrů, jež nás od sebe dělily a políbil jí.

Nejdřív to bylo hodně váhavé, nikdy před tím jsem se nelíbal a moc jsem netušil, jak na to.

Nakonec mi Cho polibek oplatila a nyní už to bylo naprosto plnohodnotné líbání.

Takhle jsme tam stáli a líbali se dost dlouhou dobu, než nám došel kyslík.

Odtáhli jsme se od sebe a já se lehce porozhlédl po okolí.

Pohoda, nikdo si nás nevšímá.

Nikdo až na...Hermionu?

Nehybně stála u dveří a i přes relativní dálku jsem viděl, že má skleněné oči.

Navzájem jsme si hleděli do očí a jako první se vzpamatovala Hermiona, která uhnula pohledem a místo nějakého útěku se sklouzla po dveřích na zem do kleku, dlaněmi si zakryla oči a začala plakat. Měl jsem co dělat, abych se nerozběhl za ní a začal jí utěšovat, i když v tuto chvíli asi nejsem ten pravý člověk.

Místo toho jsem tam jen tak zbaběle stál a čekal co se stane.

Cho si mě přeměřila podezřívavým pohledem a než jsem se nadál, nějaká dívka vzala Hermionu za ruku a odešly spolu pryč.