Harmione - Miluješ šprtku?✓

34.

Za nějakou dobu se dole pod tribunou objevil menší shluk. Vůbec jsem nevěděla, o co jde, ale jakmile se ozval srdceryvný výkřik Amose Diggoryho, nešlo nepochopit. Před očima se rýsovala silueta ležícího chlapce a někoho, koho bych rozeznala i na desítky mil. Všechno mi to postupně došlo. Byl to opravdu strašný pohled, který bych nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli.

Sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem nevyužila před tím a svižně sestoupila schody, které vedly dolů.

Zblízka to bylo ještě mnohonásobně horší. Cedric tam ležel nehybně, s bojovným výrazem ve tváři. Tehdy mi stoprocentně ukápla slza.

Když jsem se podívala na Harryho, ani si mě nevšiml. Byl duchem mimo, ale ve tváři měl stále ten zhroucený výraz plný strachu a bezmoci.

Na místě jsem ho objala. Tak silně, jako ještě nikdy. Jakoby to mělo vyřešit celé jeho trápení. Jakoby se to už nikdy nemělo opakovat. Přitiskl se ke mně ještě blíže a tím zpevnil naše objetí. Chtěla jsem, aby se cítil v bezpečí. Aby věděl, teď už jistě, že tu pro něj jsem a vždycky budu.

V následujících vteřinách mě nenapadlo nic jiného, než se s ním odtud vytratit. Nechat Harryho o samotě, pokud bude chtít, neboť on to potřebuje. Ale hlavně se dostat na klidné místo.

Popadla jsem ho za ruku a to byl vážně zvláštní pocit. Přišlo mi, jako bych držela hadrovou panenku, jeho stisk byl sice pevný, ale nic nedělal. Nebránil se, ani nespolupracoval. Prostě se jen nechal táhnout. Nevadilo mi to, protože ho naprosto chápu. Nikdy jsem se v jeho situaci nevyskytla a doufám, že se to nikdy nezmění, ale jsem si jistá, že člověk se prostě na nic nezmůže, když si prožije to, co Harry.

Bylo mi ho tak líto!

Došli jsme na hrad. Vůbec jsem nevěděla, kam bych ho měla vzít, tak jsem zvolila jediné možné místo, které mě napadlo, a to byla společenská místnost.

Posadila jsem ho do jednoho z křesel (předtím jsem se samozřejmě ujistila, že v místnosti kromě Harryho a mě nikdo není) a sama si přisedla vedle.

Neměla jsem tušení jak začít, abych všechno ještě víc nepokazila, jelikož na to mám opravdu talent. Zeptat se ho na to, co se přesně stalo? To je ten nejhorší nápad na světě.

Vzala jsem jeho ruce do těch mých a pevně je zakryla, jakoby mu je snad měl někdo ukrást.

,,On...on se vrátil," Harry promluvil překvapivě první, třesoucím se hlasem.

,,Nemusíš o tom mluvit jestli nechceš," ujistila jsem ho a snažila se při tom znít co nejjistěji.

,,Ten pohár byl přenášedlo. Cedric...mohl zůstat naživu, kdybych-"

,,Neobviňuj se. Vždyť ty za nic nemůžeš, kdyby misterstvo nevymyslelo takovouhle maškarádu a Brumbál nesouhlasil, mohlo to dopadnout jinak. A kdybych já nebyla tak pitomá a..." uvědomila jsem si, že vlastně sama ostatní i sebe obviňuji, ,,to už je teď jedno. Všechno bude dobrý, slibuju," pokusila jsem se lehce usmát, ale nešlo to a asi to ani nebylo vhodné.

Na to Harry jen povolil nás stisk a ulehl mi na rameno. Já jsem jej konejšivě hladila po zádech.

,,Všechno bude dobré," zopakovala jsem tiše.

Chtěla bych se omluvit těm, kteří se těšili na duel Harry a Voldemort, ale bohužel mi to sem vůbec nezapadlo. Psala jsem a psala a vlastně si neuvědomila, že jsem slíbila duel. Ještě jednou se omlouvám a doufám, že jsem vás tím moc nezklamala.

Linda