Hope

3

,,Chápeš to? Jak něco takového mohl říct?"  směje se Val, když mi vypráví o včerejší procházce s tím jejím borcem. Než jí však stihnu odpovědět, přiřítí se na led Tobias a za ním rozzuřená Bethany, která do mne nezapomene vrazit. 

,,Jej, ta má zas náladu." uchechtne se má kamarádka. 

,,Zas? Mám pocit, že její nálada se za poslední dva dny vůbec nezměnila." ušklíbnu se. 

,,Jak to jde vlastně s Tobiasem?" změní téma. 

,,Nijak, Maria nám úplně překopala sestavu a mám pocit, že Tobias by mě nejradši zabil." povzdychnu si. 

,,To se zlepší a hele, máš tu fanouška." kření se a poukáže na tribunu, kam právě přišel můj otec. 

,,Oh bože, tak strašně jsem doufala, že to nemyslí vážně a dělá si ze mě jenom srandu." upravím si své vlasy v culíku. 

,,Dost bylo mluvení, doufám že jste rozbruslení." křikne Maria. Celý stadion se rázem ponoří do hrobového těla. Zajímalo by mě, jak to dělá. Její andělská tvářička jasně naznačuje, že se jedná o mírumilovného člověka, přitom si dokázala vybudovat takovéhle postavení. 

,,Začneme se sólem Valerie, potom pojede Bethany a Mark. Ange a Tobias budou trénovat samostatně a na závěr hodiny pojedou celý volný program včetně první zvedačky." rozhodne a všichni se bez protestů postaví na své místo. Já s hlubokým nádechem dobruslím k Tobiasovi, který se rozhodl, že nejspíš budeme trénovat úplně někde jinde než ostatní.  Postavím se naproti němu a čekám. Nemám tušení, jak se k němu mám chovat. Jeho chování je jak na horské dráze, mění se jako počasí v Londýně. 

,,Hele promiň, za to jak jsem se včera choval. Já jenom, jsem zvyklí na Beth, takže je to pro mě změna." nervózně se poškrábal na zátylku. A pro mě to asi změna není že?

,,Ale prosím tě. A na to si přišel jak?" rýpla jsem si s úsměvem. Musela jsem. 

,,Mluvil jsem s Marii. Já to chci vyhrát a jestli si lepší než Beth, o čemž je Maria pevně přesvědčená, tak fajn. Budeme bruslit spolu."  povídal dál. Nepatrně jsem přikývla. 

,,Takže zkusíme první zvedačku?" povytáhl obočí. 

,,Jo, fajn." přikývla jsem a postavila jsem vedle něj. Rozbruslili jsme se, potom přišla otočka, chytli jsme se za ruce a Tobias na mě povzbudivě kývl. 

,,Hlavně se nedívej dolů." šeptl mi. Co jsem udělala? Jasně že jsem se tam podívala. Všechno se ve mě přehouplo, ta výška s tou rychlostí dohromady byla příšerná. Nechápu, jak jsem tohle mohla kdysi v pohodě zvládat. Ještě než jsme se dostali do závěrečného vzhledu prvku, jsem si jaksi všechno rozmyslela. Strach se ve mě přehoupl a já povolila stisk. To zapříčinilo, že mé svaly na rukou zeslábli a já se řítila dolů. Jediné co jsem vnímala byl Tobiasův naprosto nechápavý, naštvaný, či jakýsi divný výraz. Čekala jsem tvrdý dopad, který však nenastal. Podržel mě. Sice tak, že jsem si málem vykloubila rameno a on vypadal, že za chvilku neudrží rovnováhu, ale podržel mě. 

,,Co sakra děláš?" vyjekl na mě. Bylo naprosto zřejmé, že tuhle chybu jsem zapříčinila já. Nechápu to. Nikdy dřív jsem takovýhle strach neměla. Ale teď mi došlo, že jsem před těmi dvěma roky až moc riskovala. Že mám v hlavě asi nějakou zábranu, která mi nedovoluje uvolnit se a nechat se vést. Že asi nevěřím Tobiasovi... 

,,Promiň." omluvila jsem se mu a poupravila si oblečení. 

,,Zkusíme to znova." snažil se znít klidně, ale v jeho hlase se skrývala naštvanost.Je zcela zřejmé, že s Beth by se takhle fatální chyba rozhodně nestala. Nic jsem mu na to neřekla, jen jsem kývla na souhlas. Znova jsme se tedy rozjeli, znova se přichystali. Byli jsme tomu tak blízko. Stačilo se odrazit. Cítila jsem, že bych to mohla dokázat, ovšem někdo jiný si to asi nepřál. Rychlost jsem měla dobrou, naše ruce se pomalinku spojili, celé mé tělo se zpevnilo a já přenesla váhu na pravou nohu za účelem odskoku. 

,,Pardon." ušklíbla se Bethany, která v plné rychlosti vjela mezi nás. Nestačila jsem nic udělat, bylo pozdě. Tobias byl nejspíše taky v šoku, proto mě nedokázal chytit a vyzvednout. Skončila jsem na zemi, totálně jsem se rozplácla na ledě. 

,,Jejky, to jsem nechtěla, doufám že ti nic není." smála se ta mrcha. Celý zimák to bezpochyby sledoval. Totálně jsem se znemožnila, měla jsem sto chutí začít se s ní hádat, ale nechtěla jsem ještě větší trapas než mám teď. Postavila jsem se, oprášila si imaginární smítko na leginách a podívala se do očí Tobiasovi. Zuřil. Vypadal, že každou chvilku vybouchne. 

,,Znova." zavelel a postavil se vedle mě. Zhluboka jsem se nadechla studeného vzduchu. Teď už to musím dokázat, nebo to půjde všechno do kytek. Všechno. 

Nájezd, nabrat rychlost, otočka, zpevnit se, přenést váhu a odraz. Jsem nahoře! Očima jsem přejížděla všude možně, až se mi zrak zastavil na otci, s nečitelným výrazem na tváři. Do prdele! Já jsem na něj úplně zapomněla. Zazmatkovala jsem, zase jsem se zase uvolnila a zase spadla. Tentokrát to nestihl zaregistrovat ani Tobias, tudíž spadl se mnou. Naštvaně bouchl rukou do ledu. V mžiku sekundy se postavil a já ho následovala.

,,Co sakra pořád děláš?" vyjel po mě. 

,,Já nevím, omlouvám se. Mrzí mě to." sklopila jsem oči k našim bruslím a stála tam jak malinké štěňátko, co právě počůralo koberec. 

,,Ježiši Kriste, ty se pořád jenom omlouváš. Co chceš dělat dál? Tohle je nejjednodušší zvedačka celé choreografie. Jestli nezvládneš tohle, nevím co bude dál. Nehledě na to, že jsme nezačali ještě ani trénovat na krátký program!" křičel na mě. Mrzelo mě to, ale měl naprostou pravdu. Jestliže nezvládnu tohle, nemůžu pak udělat nic složitějšího. 

,,Končím, nazdar." štěkl po mě a odjel. 

,,Tobiasi vrať se! Hned!" zavolala na něj Maria. Marně. Stála jsem tam jako solný sloup, neschopná pohybu. 

,,Ange." promluvila na mě Val a objala mě. 

,,Bude to v pohodě, navíc ten druhý pokus vám zmařila Bethany." povzbuzovala mě. 

,,Nic nebude v pohodě." setřásla jsem její ruku a odbruslila k mantinelu. Tam stála Maria s naprosto zlostným výrazem. Na suchu jsem polkla, šel z ní strach.

,,Přijď zítra ráno, na stejný čas jako vždycky. Pro dnešek už stačilo." řekla mi bez jediného pohledu. Doslova mě poslala domů. Znovu jsem se zakoukala na místo, kde před chvílí seděl táta. Teď byla sedačka prázdná. Nabroušeně scházel schody a mířil k východu. Nečekala jsem na nic, i v bruslích jsem se za ním rozběhla.

,,Tati počkej." zavolala jsem na něj, když jsem ho dohonila v chodbě u šaten. 

,,Na co? Ještě něco máš v plánu předvádět?!" rozhazoval rukama. Na nic jsem se nezmohla, jen jsem tam stála a dívala se na něj. 

,,To byla naprostá katastrofa. Bylo to příšerné! Kdy jsi jako chtěla říct že bruslíš v páru? Hh, kdy? Kam jsi zahodila sólovou kariéru? Moc dobře víš, že na tohle nemáš! Nedokážeš to, tak nevím co nacvičuješ! Vzpamatuj se, proboha. Zklamala si mě, neskutečně moc. Domů se dostaň jak chceš, je mi to jedno. Nezajímá mě to." ječel po mě jedno slovo za druhým. Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Vím, že mu na mém bruslení záleží, ale že by byl schopný říct mi tohle? Bez čekání na mou odpověď odešel. V poslední době je náš vztah jako časovaná bomba. Mamka mi vždycky říkala, že muži jsou jen na dvě věci. Na hovno. Jaká to ironie, když se tak bezhlavě zamilovala a sále jí to drží. Nikdy jsem jí nevěřila, chtěla jsem si udělat vlastní názor, ale pomalu zjišťuji, že vlastně vždycky měla pravdu. Čekala jsem, že mě podrží, povzbudí mě, řekne mi, že to zvládnu. Ale on? Akorát mě shodil k zemi...

MOC MOC PROSÍM O HLASY(VOTES, HVĚZDIČKY) NEBO KOMENTÁŘ, DĚKUJU! JE TO PRO MĚ ZNAMENÍ, ŽE SE VÁM PŘÍBĚH LÍBÍ!♥                                                                                                                        PS: Do médií jsem vám dala nějaké video z olympiády. Tenhle sport má můj veškerý obdiv, co vy na to?