Fuha, co říct na závěr? Nejprve chci poděkovat každému z vás, kdo si příběh přečetl, hlasoval pro něj, či zde zanechal komentář. Bylo hezké sledovat, jak každým dnem tahle čísla nabývají a ve mně roste čím dál větší motivace psát. Pokud vás má tvorba zaujala, budu ráda, když mě začnete sledovat nebo si přečtete mé další příběhy.
Doufám, že tady nebylo tak moc poznat, jaké ve skutečnosti mám zkušenosti s krasobruslením. Jsou totiž nulové. Já jsem ráda, když na těch bruslích vůbec ustojím, nanejvýš objedu jedno kolečko. Tenhle sport mě ale táhne a má můj veškerý obdiv. Nevím, co víc dodat, ještě jednou velké dík Vám všem, kteří tu jste a právě pročítáte tyto řádky...Budu moc ráda za komentář k celé ,,knížce". Jak na vás působila? Jak se četla? Co bych měla do budoucna ve svých příbězích změnit? Co naopak přidat či ubrat? A další věcičky, které vás napadnou...
ZDE JE MŮJ NOVÝ PŘÍBĚH, KTERÝ JIŽ V TUTO DOBU NAJDETE NA MÉM PROFILU. JE NAPSÁN S TÉMATEM, KTERÉ JE PRO MĚ VELMI DŮLEŽITÉ. BUDU RÁDA, KDYŽ MU DÁTE ŠANCI. Přikládám menší ukázku:
Kolik lidí s otřesným životem opravdu potká šťastný konec? Já jsem si svou budoucnost vysnila, ale osud to chtěl jinak. Přišla jsem o všechny a o všechno. Zůstal mi jen člověk, kterého jsem ze zákonu měla milovat, avšak jsem ho z celého srdce nenáviděla. Lásku, naději, pocit bezpečí a spoustu další nesmyslných citů považuji za stejnou kravinu jako mimozemšťany. Což je docela ironie, protože na nadpřirozeno a život v jiných planetách věřím...****,,Nesahej na mě." odstoupila jsem od něj. ,,No tak, vždyť víš, že ti neublížím, chci ti jenom pomoct. Nemůžeš se přede mnou stydět do nekonečna." uklidňoval mne.,,Bojím se." šeptla jsem. ,,Nemusíš, nic se ti nestane. Nic ti neudělám, slibuju."
ČTEŠ
Hope
Teen FictionByla jsem malá holčička s velkými sny. Život ale nejspíše nechtěl, abych si je splnila... A nebo mi do cesty musel nastavit tolik překážek, o kterých si myslím, že je nedokážu zdolat. Omyl. Není to v rukou ani v nohách, či někde jinde. Je to v hlavě...