Hope

9

PROSÍM ZPĚTNOU VAZBU. HLASY(HVĚZDIČKY, VOTES) A KOMENTÍKY, DĚKUJI♥!

,,Ange, za deset minut jdeme, jsi nachys-" vběhla mi do pokoje mamka. Zarazila se uprostřed věty, když mě viděla v teplácích a vytahaném triku uprostřed pokoje, přetékajícího nepořádkem. 

,,Ange, co se děje?" povzdechla si. Jenom jsem pokrčila rameny a zalezla do postele.

,,No tak zlato, mě to můžeš říct. Copak se stalo?" přisedla si vedle mě a ruku mi položila na koleno.

,,Já to teď asi nechci řešit mami." podívala jsem se na ni s prosebným výrazem a doufala, že to nechá být. 

,,Fajn, tak to nebudeme řešit, ale ty se dej dohromady. Tohle nejsi ty, ty před problémy neutíkáš, nikdy jsi nevynechala trénink. Nachystej se, za chvilku vyrazíme, musím jít pomoct Bece." pronesla a odešla. Má pravdu, takhle se já nechovám, musím se tomu postavit čelem. Vždyť se vlastně nic nestalo ne? Jenom jsme se nechali unést a málem se políbili...

S nově získanou energií jsem se v rychlosti namalovala a převlékla se do modrých slavnostnějších šatů. Spáchala jsem i něco s obličejem a vlasy. Mamce se evidentně ulevilo, když mě viděla upravenou. Popadla Becu za ruku a táhla nás směrem k autu. Před restauraci jsme dorazili s menším zpožděním, tudíž rodina Collinsova už zde byla. Poměrně mladý číšník nás dovedl ke stolu v rohu místnosti, no tam se všechna má odhodlanost jaksi vypařila. Seděl  vedle své matky, nijak nereagoval na okolí. Na tváři mu sídlil nepřítomný výraz, z trasu se probral, až když do něj šťouchl otec

,,Anno, už jsme jsme si mysleli, že nedorazíte." zašveholila Tobiasova mamka. 

,,Moc se omlouváme, nastali menší komplikace." ušklíbla se moje mamka, při čemž mě nezapomněla probodnout pohledem. 

,,Děti, taky to znám. Tohle je můj manžel John. A můj syn Tobias, toho ale znáš ne?" představí se. 

,,Ano, těší mě, jsem Anna. A tohle je Ange a Beca." odvětí jí i moje mamka. Všichni dospělí si vzájemně potřesou rukou a poté se konečně usadíme ke stolu. K mé smůle na mě vyšlo místo vedle Tobiase. Ještě se dozvím, že Tobyho mamka se jmenuje Cassandra, pak už přestanu vnímat.

Netrvá to ani deset minut a všichni přítomní zde vedou záživný rozhovor. Beca jim do toho s radostí vskakuje a opravuje mamku. Jenom já s Tobiasem sedíme mlčky vedle sebe, hlavy máme skloněné a za celou dobu jsme nevydali ani hlásku. 

,,Co je s váma dvěma, vůbec nemluvíte?" otočí se na nás jeho mamka. Skvělý, tohle tady chybělo. 

,,Přesně tak, to vypadalo, že na ledě jste nemohli přestat a teď jste oba zaražení." přitaká jí moje mamka. 

,,Tobias už asi dva dny. Dokonce včera vynechal trénink, doufám, že ti to nevadilo Ange?" usměje se na mě. Už otvírám pusu k odpovědi, ale dneska mi asi nebylo souzeno řešit svoje problémy sama. 

,,Ange taky ne. Celé dva dny byla zavřená v pokoji." vloží se do toho mamka. 

,,Zvláštní. Ale tak co mi víme, dnešní mládež je trochu jinde, že?" zachichotá se na oplátku Cassandra. 

,,Přesně. Asi nějaké erupce na slunci." Jasně mami, erupce na slunci. U téhle věty se Tobias nepatrně uchechtne a já mám co dělat, abych se nezasmála také. 

,,Mami, kdy už to bude? Čekáme už docela dlouho." postěžuje si Beca, neboť jí stále nepřinesli jídlo. 

,,Nevím broučku, vydrž ještě chviličku." ujistí ji. 

,,Má pravdu, dneska jim to nějak trvá, tak snad to za chvíli bude." povzdechne si Tobiasův taťka. 

,,Tak víte co? Já se půjdu na chvilku projít, za deset minut jsem zpátky." vyhrknu ze sebe, nečekám na odpovědi a rovnou zamířím k východu. Zaujmu místo na lavičce před dveřmi a ponořím se do svých myšlenek. Já přece nechci, aby náš vztah s Tobiasem vypadal takhle. Před tím bazénem to bylo skvělé. Každý den jsme se bavili, neustále jsme měli témata. Nebyla mezi námi chvilka ticha a teď? Nejsme schopní se ani pozdravit. 

,,Můžu?" ozve se za mnou známý hlas. Vylekaně se otočím a střetnu se pohledem s tím jeho. Nezaujatě pokrčím rameny a posunu se více ke kraji, aby měl místo. 

,,Proč se takhle chováme?" vypadne z něj. 

,,Já nevím." povzdychnu si. 

,,Hele Ange, já vím, že jsem to v tom bazénu posral, ale nemyslím si o tobě nic takového, co jsi řekla. A už vůbec nechci kvůli tomu všemu ztratit skvělou partnerku na bruslení a kamarádku. S tebou se cítím sám sebou, nemusím se přetvařovat. Tak to prosím pojďme hodit za hlavu, vždyť se ani nic nestalo ne?" natočí se směrem ke mě. Chvilku přemýšlím, pak začnu mluvit. 

,,Máš pravdu, to já jsem to zavinila. Neměla jsem to říkat a už vůbec jsem pak neměla utíkat." povzdechnu si. 

,,Ne, jsem rád, že jsi to řekla. Chci abychom k sobě byli upřímní, líbí se mi na tobě, že říkáš to, co si myslíš, aspoň pak vím, na čem jsem." usmál se a přitáhl si mě do smířlivého objetí. 

,,Takže dobrý?" zamumlala jsem mu do ramene. 

,,Všechno dobrý." uchechtne se. 

,,Nechceš odsud vypadnout?" zajiskří se mu v očích. 

,,Neměli bysme se tam vrátit?" povytáhnu obočí. 

,,Nekecej, že tě zajímají rozhovory staříků." zamračí se. 

,,Ne to ne, ale nemůžeme přece jenom tak zmizet." zasměji se. Tobias mě za ruku vytáhne na nohy. 

,,Napíšu jim zprávu, ale teď jdeme, nebo to nestihneme." vychrlí ze sebe a rychlím krokem se rozejde pryč od restaurace. Chvilku mi trvá, než se opravdu ujistím, že odsud chci zmizet, a pak se za ním rozběhnu. 

,,Co nestihneme?" zajímám se. 

,,Překvapení." tajemně se ušklíbne a svůj krok ještě zrychlí. Však to se mu to chodí s dvou metrovýma nohama. 

****

,,Vážně jsme se kvůli tomuhle museli tak honit?" vydechnu vyčerpaně a zapřu se o kolena. 

,,Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat. Občas jsem zajdu, jsou tu docela fajn lidi." vysvětlí, ale na jeho tváři jdou vyčíst známky zklamání. 

,,Asi tě zklamu, ale já to tady moc dobře znám. Já sem totiž dokonce chodím pravidelně." zasměji se a a kamarádsky ho bouchnu do ramene. 

,,Jsi hrozná. Všechno kazíš. To nemůžeš hrát překvapenou a nadšenou?" zašklebí se a ruce si dá do kapes. 

,,Vlastně víš co? Vůbec to tu neznám a absolutně se tu nevyznám, veď mě." zazubím se a rukou ukážu směrem ke dveřím. Tobias nade mnou zakroutí hlavou, chytne mě za ruku a otevře dveře s nápisem útulek. Ihned co vkročíme, zaslechneme nadšený štěkot pejsků a kolem noh se nám začnou motat roztomilé kočičky. Majitelka je mamčina známá, proto jsem sem našla cestu. No a na první pohled bylo jasné, že tohle místo si zamiluji. 

,,Jdeme na zahradu?" koukne na mě Toby. 

,,Já ale Tobiasi přece nevím, jestli tady mají nějakou zahradu." dělám si z něho srandu, ale i tak ho poslušně následuji. Posadíme se na menší gauč, který je zde pro návštěvníky. Toby mě obejme kolem ramen a já jakmile se zbavím všech myšlenek, že už to zase zachází moc daleko a že se ve mně mísí nejrůznější pocity, si položím hlavu na jeho rameno.

PROSÍM ZPĚTNOU VAZBU. HLASY(HVĚZDIČKY, VOTES) A KOMENTÍKY, DĚKUJI♥! Jinak se omlouvám, že včera nic nevyšlo, ale vůbec jsem neměla náladu. Vytvořil se ve mě nějaký blok vůči psaní, tak jsem si potřebovala odpočinout. Děkuji za pochopení a přeji hezký víkend.