Hope

Epilog

o tři roky později:

,,Všechno nejlepší!" zaskřehotala mi do ucha Val hned, co se vřítila do šatny.

,,Co blbneš? Narozky mám až zítra." zasmála jsem se.

,,Já vím, to už tady ale nebudeš. Pořád nedokážu pochopit, jak si mě takhle mohla zradit. Od tvých patnácti jsme každičké narozeniny trávily spolu." zahrála ublížený obličej a ruku si položila na místo, kde by mohlo být srdce.

,,Nedělej. Víš že tohle byl můj životní sen." zakroutila jsem nad ní hlavou.

,,Jojo vím. Teď už ti konečně můžu říct, že poslouchat to každý den, bylo nesnesitelné." drkla do mě. Asi bych vám mohla říct, co se děje? Jo, mohla. Zítra oslavím své dvacáté narozeniny a společně s Tobiasem odlétáme na půl roku do Austrálie. Oba dva jsme tvrdě pracovali, měli jsme spousty brigád a stále nemůžu uvěřit tomu, že se nám to podařilo. No a dneska je přesně půlka února, my se nacházíme na tom nejlepším zimním stadionu v Americe a vyčkáváme, na zahájení mistrovství světa. Před třemi roky, když jsme prošli kvalifikací a následně se umístili na druhém místě v celonárodním šampionátu, se nám mistrovství moc nevyvedlo. Tak to zkoušíme znova. Taky jsme si s Tobym řekli, že tohle jsou naše poslední oficiální závody, na takhle vysoké úrovni. Chceme je zakončit co nejlépe a zapsat si je tak na poslední bod v naší kariéře. Oba jsme do toho sportu dali celé naše dětství a teď už stačí. Máme spolu jiné plány, užívat si života. Samozřejmě se bruslení nevzdáváme úplně, jen ho omezujeme na minimum.

,,Si nervózní? probrala mě z transu Val.

,,Tak jako před každým závodem." uchechtla jsem se.

,,Člověk by řekl, že už si si po těch letech i zvykla, ne?" popichovala.

,,Evidentně ne." zabručela jsem.

,,Vůbec ti to nezávidím, jsem ráda, že jsem s tím sekla hned po střední." odvětila mi. Další věc, všichni jsme úspěšně odmaturovali! Chci si dát rok pauzu a pak jít na vysokou. Mým cílem je... pedagogická fakulta. Tak uvidíme.

,,Hm. Je to divný pocit, když si uvědomím, že tohle je moje poslední soutěž." povzdechla jsem si.

,,Je to mistrovství světa, to už snad ani není soutěž! Nakopete jim zadky, Ange!" zatřásla se mnou ze strany na stranu.

,,Hezká představa Val. Pojď už prosím tě." popadla jsem ji za ruku a s hluboký nádechem opustila prostory šatny. Na chodbě se na lavičce tísnili naše rodiny, včetně Marka i Bethany, se kterou jsme už jaksi zakopali válečnou sekeru, ale stále to není moje nejbližší kamarádka. Řekněme, že jak jsme postupem času stárli, uvědomili jsme si, že kouzelné roky střední nám nikdo nevrátí, proto na určité situace nahlížíme jako na vzpomínky. Některé jsou pěkné, jiné zase o něco horší, ale těm se však nejvíce smějeme. Co jsem však opravdu neočekávala, byl vztah Beth a Marka, který se opravdu stal skutečností.

,,Ahoj lásko." stoupl si vedle mého boku už i Tobias.

,,Moc vám to spolu sluší děti." zasnila se Tobyho mamka.

,,Mami, proboha, říkáš to snad každý den." uchechtl se.

,,No nic, tak my asi jdeme. Držte palce." prolomila jsem to.

,,Jsem na tebe moc hrdá holčičko." zašeptala mi do ucha mamka, při poslední objetí. Tak a jde se na věc!

****

Celým prostorem se ozýval vřelý potlesk, naše ruce i nohy byly zapletené do nesmyslné pózy, která se absolutně vymkla kontrole. Ostatně i jako celá choreografie. No nic, nevadí. Bylo hezké tu aspoň být a zúčastnit se. Chtěla jsem Tobiase chytnout za ruku, abychom společně mohli už konečně odjet, on však udělal něco nečekaného. Zamrzl na místě, chvíli na mě koukal a pak se nějaký záhadným způsobem ocitl na zemi. Klečel přede mnou a něco hledal po miniaturních kapsách jeho trikotu. Vůbec jsem nechápala, co právě dělá a měla jsem sto chutí po něm syknout, ať nedělá blbosti a přestane na nás přivolávat veškerou pozornost. Celé publikum, včetně moderátora a porotců sedělo v hrobovém tichu, nýbrž ani oni neměli nejmenší tušení, oč tu běží. Konečně vytáhl malou, sametově červenou krabičku a hlasitě se nadechl. Jestli je to to co si myslím tak asi...

,,Ange Evans, si ta nejúžasnější žena, kterou jsem kdy poznal. Ukázala si mi, co dopravdy znamená milovat. Ač jsem si myslel, že už jsem to zažil, až s tebou jsme pochopil. Všechny pocity, které jsem zažíval do doby, než jsem tě poznal se v žádném případě nedají srovnat s těmi, co v mém těle přebývají teď. Neskutečně moc tě miluju a proto se ptám. Vezmeš si mě?" jeho řečí mě přerušil v mých myšlenkách. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Prsty jsem si protřela oči a snažila se normálně dýchat. Byla na něm poznat nervozita a očekávání.

,,Ty vole." vypadlo ze mě. Se slzami v očích jsem se rozhlédla kolem sebe. Všichni přítomní mlčeli, opravdu přísahám, že celý stadion se zahalil do hrobové ticha. Všimla jsem si Val s Beth, které naznačovaly, že bych měla odpovědět. A jo! Já mu zapomněla odpovědět!

,,Ano, jasně že ano!" zavýskla jsem a skočila mu kolem krku.

,,Můžu tě o něco poprosit? Příště první odpověz a pak až začni nadávat a brečet. Málem jsem totiž dostal infarkt." brblal mi do ucha. A nyní přišlo to, na co všichni čekali. Navlékl mi prstýnek. Potlesk byl ohlušující, měla jsem tendenci zacpat si uši. I když jsme nevyhráli, vím, že dnešní den lépe dopadnout nemohl. A ty další společné roky co nás čekají, budou nezapomenutelné... Vyhráli jsme naším vlastním způsobem.

KONEC

I takhle na závěr vás poprosím, o zpětnou vazbu a k mému poděkování(následující kapitola) o vyjádření celkového názoru na tento příběh. Děkuji.♥