Hope

21

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU! Jinak na konci je info a nový příběh, budu ráda, když se na ni podíváte.💗

,,Ahoj mami, jsem doma." zavolala jsem ode dveří. Tašku z tréninku jsem hodila někam pěkně daleko ode mě. Jakmile si totiž vzpomenu na bruslení, automaticky se mi vybaví Tobias. Jsem ze všeho tak strašně unavené, demotivovaná. Nejraději bych celý zítřek prospala.

,,Ahoj zlato, měla ses?" usmála se.

,,Bylo i líp." vyšlo ze mě. Až pak jsem si to uvědomila. Mamka vlastně neví nic, co se stalo.

,,Trápí tě něco Ange?" zatvářila se starostlivě, až jí to na tváři udělalo pár vrásek. Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale přerušil mě domovní zvonek.

,,Dojdu tam, odpočiň si." pohladila mne po vlasech a zmizela na chodbě. Frustrovaně jsem si povzdechla, hlavu si složila do dlaní a civěla na stěnu přede mnou. Musím se vzpamatovat, takhle to dál nejde.

,,Ange? Je tady Tobias. Docela by mě zajímalo, proč má v ruce kytku a chce vidět tebe. Je tady něco, o čem nevím?" popichovala mě. Šokovaně jsem vykulila oči a zadívala se na mamku pohledem, který se jakoby ujišťoval, že jestli je to opravdu pravda.

,,Co tak koukáš? Běž za ním, ne?" zasmála se a opět šla kuchtit večeři. Stále ohromená jsem vstala a pomalým krokem jsem se vydala ke vchodu. Opravdu tam stál, s kyticí růžovo-bílých karafiátů, čokoládou a obřím plyšovým medvědem u nohou. Povytáhla jsem obočí a čekala, co z něj vyleze.

,,Ahoj." šeptl.

,,Co tady děláš?" zabručela jsem místo pozdravu já.

,,Můžeme jít dovnitř, prosím?" skousl si spodní ret.

,,Ne." odsekla jsem nekompromisně a tvrdě.

,,Dobře..., přišel jsem se ti omluvit." odmlčel se. Chvíli jsem jen tak zhluboka dýchala, pak jsem se až odvážila promluvit.

,,Vážně si myslíš, že všechno zpraví jedna omluva, pár kytek, čokoláda a nějaký medvěd?" vyjekla jsem po něm. Všechen smutek co ve mně byl, se přehoupl do vzteku. Byla jsem naštvaná, přímo jsem zuřila a vlastně jsem ani nevěděla proč. Prostě jsem vybouchla.

,,Já vím Ange, mrzí mě to." posmutněl.

,,Mě to taky mrzí! A víš co nejvíc? Že věříš Bethany, holce, která se nás už od začátku snaží rozhádat a ty jí prostě věříš! Na tohle už nemám." zakroutila jsem nad ním hlavou, chtěla jsem jít zpět domů, daleko od něj...

,,No tak, Ange! Počkej prosím, vysvětlím ti to, všechno." zastavil mě.

,,Co jako? Já myslím, že tady není co vysvětlovat!"

,,Prosím. Dej mi pět minut a nepřerušuj mě. Dobře?" koukla na mě těma jeho krásnýma kukadlama. Nemohla jsem jinak, přikývla jsem.

,,Lhal jsem ti... Od začátku.. Nejsi moje první holka, se kterou bych chtěl mít vážný vztah. V šestnácti jsem byl zamilovaný. Jmenovala se Bella, byli jsme spolu už pár měsíců a tak jsem ji seznámil s mými kamarády. Tři dny na to mě podvedla. S Andrem. Byl to můj nejlepší kamarád. Holka, kterou jsem miloval a nejlepší kámoš. Cítil jsem se, jakoby mně vrazili kudlu do zad. Teď už vidím, že to byla chyba. Byla to mrcha, ale já byl tak moc zaslepený. Přišel jsem o dva lidi, na kterých mi strašně moc záleželo. Od té doby jsem nějak ztratil tu odvahu říkat, co cítím. Už asi dva roky jsem našim neřekl, že je mám rád. Nezvládám to. Proto mě to taky tak vzalo, když jsem viděl ty fotky. Lucas je skoro můj bratr, i když je trochu jiný, než ostatní. Nechtěl jsem, aby se opakovala minulost, ze které jsem byl zničený, proto jsem se tak zachoval." dokončil svůj monolog, který různě prokládal odmlkami. Občas se díval do země, občas na mě. Nevěděla jsem, co na ti říct.