Hope

17

UŽ TO ZNÁTE, PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU, JAK UŽ JSEM PSALA, JE PRO MNE DŮLEŽITÁ.♥ Užijte si díl.☻

,,Spokojená s procházkou?" zazubil se Toby a pověsil naše bundy na věšák. I když jsem si Norsko vždycky přála poznat, nikdy by mě nenapadlo, že v něm budu trávit letní prázdniny. Každý rok se těším na teplo, jelikož v Londýně zas tak moc hezkých dnů nenajdeme, letos jsem asi přehodnotila plány. 

,,Bylo to nádherné. Je to moc hezké místo." úsměv jsem mu oplatila. Byli jsme na menší loučce, u které byla postavená už mírně zchátralá chatka. Všechno uprostřed lesa. Není tohle pohádkový sen? 

,,Já vím, vždycky když tu jsem, chodím tam přemýšlet. Je to takové moje místo." odpověděl a posadil se na postel.

,,Co budeme dělat teď?" zvesela jsem poskočila. Čas strávený tady je prostě jedním slovem úžasný. I Tobiasovi prarodiče jsou skvělí lidé. 

,,Tak já bych o něčem věděl." ušklíbl se a stáhl mě k němu do klína. 

,,Ne ne ne." se smíchem jsem se od něj odstrčila, když mi došlo, co má v úmyslu. 

,,Víš že je to mezi lidmi normální, že jo?" povytáhl obočí. Moc dobře věděl, že rýpe do vosího hnízda, dělal si ze mě legraci. Vím, že už nějaký vztah máme dlouho, ale já asi nemůžu s někým spát, když nevím, co pro něj znamenám. 

,,Přesně, je to normální mezi lidmi, co spolu chodí." opáčila jsem. Zvedla jsem se z jeho nohou a opřela jsem se o psací stůl. 

,,A my spolu nechodíme?" povytáhl lehce obočí. 

,,A chodíme snad?" oplatila jsem mu úder. 

,,Dobře Ange, já jsem chápal že se mnou nechceš spát a ani jsem na tebe netlačil, protože jsem si myslel, že se bojíš, že tě chci jenom do postele. Fakt jsem netušil, že máš takovýhle problém, myslel jsem si, že je to snad jasné." mírně se rozkřikl. 

,,Jak to mám sakra vědět Tobiasi?! Přiznávám, že ani já nejsem v tomhle tématu moc hovorný člověk, ale kdykoli jsem si chtěla promluvit, tys to úplně zamluvil. Jak mám sakra vědět, na čem jsme? Jak mám vědět, co pro tebe znamenám?" i já jsem už zvýšila tón hlasu. 

,,Bože Ange, víš že neumím, vyjadřovat emoce, říkat co cítím! Tak proč to po mě sakra vyžaduješ? Co ode mě chceš vědět?" rozhazoval rukama. 

,,A to je ten problém, Tobiasi! Když to neumíš říct nahlas, z kdo ví jakého důvodu, tak potom asi nejspíš ani sám nevíš, co cítíš! Nebaví mě tahle nevědomost. Ráda bych konečně zjistila, co mezi sebou po třech měsících máme!" vyřkla jsem rozzlobeně svůj názor. 

,,A ty víš co cítíš?" zamračil se. 

,,Jistěže vím, co cítím, proboha. Jo, možná jsem si to ze začátku nechtěla úplně přiznat, ale zamilovala jsem se do tebe. Miluji tě, ale nedokážu žít v tom, že ty to tak necítíš. Promiň, já chápu, že jsi zvyklý na jiný typ holek, ale pro mě je tohle prostě důležité." povzdechla jsem si. Nemohla jsem pobrat, že jsem mu to opravdu řekla nahlas, že jsem mu to opravdu svěřila. 

,,Ange promiň, já... tohle jsem vůb-" přešel směrem ke mě. Něco ve mně hrklo, proto jsem mu skočila do řeči. 

,,Ne, ty promiň. Jestli to tak cítíš nebo ne.. já chápu to, řekni mi to, až budeš chtít ty." odmlčela jsem se. 

,,Pojď sem, prdelko." šeptl a přitáhl si mne do objetí. Hladil mě po vlasech a pevně svíral v náručí. 

,,Znamenáš pro mě neskutečně moc, mám tě strašně moc rád, ale já to prostě nedokážu vyslovit nahlas. Omlouvám se." kolébal se mnou ze strany na stranu.