Hope

10

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU, HVĚZDIČKY (VOTES,HLASY) ČI KOMENTÁŘ. DĚKUJI!

Probudí mě nepříjemná zima a sluneční paprsky bloudící po mé tváři. Pomalu pootevřu oči, které následně div šokem nevypadnou z důlků. My jsme tu včera usnuli! Chtěla jsem se zvednout, ale Tobiasova paže mě pevně objímala okolo pasu. Až teď jsem si uvědomila, že k sobě ležíme na milimetry natisknutí. Opatrně jeho ruku sundám a chci se posadit. Jenže neodhadnu velikost gauče a skočím na zemi, přičemž ze stolu shodím svůj telefon. Takže jakékoliv snažení být co nejvíc potichu se nyní rozplynulo jako pára nad hrncem. Bezva. Frustrovaně si prohrábnu vlasy a natáhnu se pro mobil kousek ode mě. Ten je úplně vybitý, takže se aspoň ušetřím od případných zpráv mamky.

,,Dob- Co děláš tam na zemi?" pozdraví mě probouzející se Toby, ovšem se zasekne v půlce věty když zjistí, že nejsem vedle něj.

,,Co asi, spadla jsem z nebe." zakroutím nad ním hlavou.

,,Jo fajn, po ránu jsi nepříjemná, budu si to pamatovat." zabrblá, otočí se na druhou stranu a nejspíš hodlá pokračovat ve spánku.

,,Tobiasi vstávej." povzdechnu si a zatřesu s ním.

,,Proč, vždyť je neděle." zahučí bez jakéhokoliv pohledu.

,,Dneska je neděle?" vyjeknu zděšeně.

,,Hm." ozve se.

,,Do prdele. Dělej vstávej." zatřesu s ním ještě jednou, tentokrát silněji.

,,Co šílíš. Není kam spěchat." odvětí mi.

,,Za hodinu a půl máme trénink. A usnuli jsme v útulku, kam za chvilku začnou chodit lidi, fakt není kam spěchat? Nehledě na to, že jsme jaksi beze zprávy zmizeli z rodinné večeře. Tak se sakra prober a jdeme." zvýším na něj hlas. Sama začnu sbírat aspoň těch pár věcí co jsem tu měla a uklidím po nás ten nepořádek.

,,A jo fakt." vyletí do sedu jak střela.

,,Půjdu s tebou, stejně mám všechny věci na stadionu a domů bych to nestihl." protře si oči.

,,Fajn, aspoň nebudu na mamku sama." uchechtnu se a pomalinku se vydáme k východu.

,,Jak to, že jsme tam včera usnuli?" zeptá se po cestě.

,,Nemám tušení. Pamatuji si tak půlku večera, pak mám okno." pokrčím rameny.

,,My jsme něco pili? Já si totiž taky nic nepamatuji." koukne na mě.

,,To těžko. Já nepiju, takže tahle možnost je vyloučená." zašklebila jsem se.

,,Nepiješ?" nechápavě povytáhl obočí.

,,Ne."

,,Jako vůbec?" vyzvídal dál. Co na tom sakra nedokáže pochopit?!

,,Jako vůbec." odpovím mu nezaujatě.

,,Proč?" zajímá se.

,,Nemůžu." pronesu vyhýbavě. Tak doufám, že už se v tom nebude vrtat.

,,Proč nemůžeš?" aha, tak doufám marně...

,,Prostě nemůžu." odseknu mu trošku naštvaně.

,,To mi to jako nemůžeš říct?" rozhodí rukama.

,,Hele Tobiasy, rýpeš do moc osobních věcí, tak toho laskavě nech." okřikla jsem ho.

,,Hhh, a já myslel, že bysme mohli být přátelé." povzdechne si.

,,Já to takhle nemyslím. Ale jsou prostě věci, o kterých se nechci bavit ani s kamarády, tak to pochop." vysvětlím mu. Nechci to mezi námi zase pokazit. Možná si to nerada přiznávám, ale jeho přítomnost a pozornost se mi docela zamlouvá.