Hope

4

MOC PROSÍM O VOTES(HVĚZDIČKY, HLASY) ČI KOMENTÁŘ. ZPĚTNÁ VAZBA JE PRO MĚ NUTNÁ, DĚKUJI♥!

,,Dobré ráno." zašeptala jsem, když jsem vešla do kuchyně. Doufala jsem, že zde nenarazím na otce, ale mé přání vyslyšené nebylo. 

,,Ahoj zlato." oplatila mi mamka. On mi nevěnoval jediný pohled, zrak upíral do kávy a napůl snědeného sendviče. Zamrzelo mě to, nebudu lhát a říkat, že je mi to jedno. Každý by chtěl cítit podporu rodičů...

,,Já už musím, tak se mějte." odvážila jsem se promluvit a otočila jsem se k odchodu. 

,,Počkej a co snídaně?" zeptala se mamka. 

,,Něco si někde koupím." odvětila jsem jí. S povzdechem jsem si obula tenisky, popadla tašku a vydala se na dlouhou cestu ke stadionu. Nečekala jsem, že by byl někdo ochotný mě tam odvézt. Otec byl bezpochyby stále naštvaný a jistě ještě dlouhou dobu bude. No a mamka neudělá nic, čím by ho naštvala ještě víc, tudíž jsem ani nepočítala s tím, že by se nabídla. Takže mě hned po ránu čekala téměř skoro půl hodinová cesta. Hromadná doprava v Londýně není po ránu zrovna dvakrát spolehlivá, takže vydat se na metro a doufat, že mě na určené místo dopraví včas je téměř sebevražda. 

,,Ahoj." promluvilo ze mě mé nervózní já, hned co jsem vstoupila do hlavní místnosti stadionu. Stál tam u lavičky a něco ťukal do telefonu. Jeho zrak se na chvíli odvrátil, kývl na mě a opět se vrátil k předchozí činnosti. 

,,Maria tu ještě není?" snažila jsem se navázat konverzaci. 

,,Vidíš ji tu snad někde?" štěkl po mně. 

,,Nemusíš být tak hnusný, jenom jsem se zeptala." zamračila jsem se. 

,,Fajn, ještě tu není. Psala mi, že má zpoždění, spokojená?" zašklebil se. 

,,Naprosto." zamumlala jsem. Začala jsem bloumat svými myšlenkami a nějak přestala všechno vnímat. Probralo mě, až když jsem uslyšela zarachocení klíčů v klíčové dírce. To zřejmě znepokojilo i Tobiase a ihned se k hlavním dveřím vydal.

,,Někdo nás tu zamknul." řekla jsem, když jsem se i já ujistila, že dveře opravdu nejdou otevřít. 

,,Nekecej." uchechtl se. 

,,Hahaha." 

,,No tak Mario otevři, tohle je ohraný." zakřičel. Až teď mi došlo, že vlastně on jediný ji nevyká. Divné...

,,Jak si můžeš být tak jistý, že to byla ona?" povytáhla jsem obočí. 

,,A kdo jiný by asi tak v šest ráno přišel na zimák a bez ničeho zamkl dveře? Jsem si na sto procent jistý, že teď stojí za dveřmi a usmívá se." podíval se na mě. 

,,To zní logicky. Co budeme dělat?" obrátila jsem se na něj. 

,,Co asi? Zkusíme jiné dveře, je jich tu spoustu." zakroutil hlavou. 

,,Fajn jak chceš. Ale nemyslím si, že by byla tak blbá a nechala ostatní odemčené." rýpla jsem si. 

,,Můžeš být chvilku potichu?" obořil se na mě. Jen jsem zvedla ruce v obraném gestu a poslušně šlapala za ním. 

,,Zamčené." konstatoval, když už jsme snad zkusili všechny možné východy. Jasně že nás napadlo vylézt oknem a podobně, ale tady ti lidi asi nepřemýšleli, když zde nechali udělat ty nejmenší okna, které jsem kdy viděla. Nakonec jsme skončili na tribunách, mlčky jsme vedle sebe seděli a pozorovali led.