Hunger games - The boy with the bread

15. kapitola - halucinace

Prodírám se lesním podrostem a jediné, co dokážu vnímat, je příšerná bolest v noze. Prvních pár set metrů se mi daří pokulhávat, pak se pode mnou ovšem noha podlomí a já už se nedokážu znovu postavit. Pátrám rukama kolem sebe po čemkoliv, co bych mohl použít. Vykřiknu, když se mi po rukou začínají rojit drobní pavoučci a všichni míří k mojí ráně na noze. Začínají do ní zalézat a já přímo cítím, jak se mi rozbíhají pod kůží a prolézají do dalších částí těla.

Snažím se je ze sebe setřást, ale nedaří se mi to. „Nejsou skuteční, nejsou skuteční,“ šeptám si sám pro sebe a nemotorně se mi daří vyndat z kapes pár obvazů, které sebou nosím pro všechny případy.

Moje prsty jsou obludně dlouhé a tenké, když se pokouším roztřeseným rukama rozmotat obvaz, abych si mohl zafačovat nohu. Při pohledu na otevřenou ránu se mi zvedá žaludek. Otáčím se na bok a zvracím poslední zbytky tekutin, které jsem do sebe dostal. Neteče ze mě ovšem voda, ale růžové proudy čiré tekutiny, které se slévají na zemi a tvoří obraz Katniss.

Nutím se odtrhnout od té podivné scenérie oči a vrátit svůj zrak zpět na nohu. Má podivné barvy, stále mi z ní vytékají kapky zeleného slizu, které ovšem identifikuji jako krev. Mým jediným štěstím je, že Cato minul hlavní tepnu, takže z rány krev pouze vytéká. To ovšem nemění nic na tom, že skrz ránu prosvítají bílé střípky kosti.

Na okamžik zavírám oči a pokouším se alespoň částečně pročistit hlavu. Když je znovu otevírám, vidím okolní svět o něco jasněji a daří se mi provizorně obvázat zraněnou nohu. Skrz obvaz sice začíná prosakovat krev, ale s trochou štěstí tu na místě nevykrvácím.

Lehám si na záda a obracím oči k obloze. Má nepřiměřeně jasné barvy a zdá se mi, jakoby z ní neustále padaly obrovské hvězdy a snášely se přímo na mě. Je mi to jedno, jen ať dopadnou a ukončí tahle muka. Nic nemůže být horší, než nynější situace. Tohle je zřejmě můj poslední den v aréně. Brzy mě někdo v tomhle stavu najde a dorazí mě. „Zachránil jsem tě, Katniss, dokázal jsem to,“ zašeptám a upadám do bezvědomí.

Ve skutečnosti to zřejmě není bezvědomí. Vidím kolem sebe spoustu obrazů, zvuků i pachů. Všechno vypadá tak moc živě a přitom někde v hloubi duše vím, že není.

Vidím Cata, jak vybíhá mezi stromy, a míří přímo ke Katniss. Stavím se mezi ty dva, ale je to jako bych tam nebyl. Probíhá skrz mě a napřahuje svůj obludný meč. Na zemi sedí Katniss a jediné, co dokáže udělat, je zvednout ruce jako reflexní obranu. Nepomůže to. Jeho meč se zarývá přímo do jejího těla a mě zalévá sprška její krve. Bezvládná Katniss padá na zem s mrtvýma očima upřenýma na mě. Padám na kolena a dávám se do pláče…

Najednou se ocitám zpátky na místě, kde jsem se naposled shledal se splátkyní, kterou jsem zabil. Leží v mém náručí a sleduje mě svýma prázdnýma zelenýma očima. Z ničeho nic ty oči zamrkají a já pod rukama cítím pohyb jejího těla. Reflexně ji pouštím a pokouším se nohama odkopat po zemi co nejdál od ní. Převaluje se na břicho a pomalými pohyby rukou se sune blíž a blíž ke mně. Skrz rozšklebené hrdlo ji vytéká krev, ale ani to jí nebrání v mluvení. Je jí těžko rozumět, ale o to děsivější to je. „Zabil jsi mě, moje krev je na tvých rukou. Teď je řada na mně,“ chroptí nesrozumitelně a její ruce už se začínají chytat mých kalhot a drásat mi kůži pod nimi…

Z ničeho nic stojím uprostřed náměstí ve Dvanáctém kraji. Vypadá to tu ovšem jinak. Uprostřed totiž stojí děsivě vyhlížející šibenice. Nemá ovšem jenom jeden provaz, ale je jich daleko víc. Na každém z provazů visí jeden člověk. Všichni jsou ke mně ovšem zády. Proto se opatrně rozcházím a obcházím celou šibenici dokola. Nakonec je uvidím. Všechny do jednoho s fialovými obličeji a vyplazenými jazyky. Mého otce, mé bratry i Katniss. Vtom ke mně přichází moje matka. „Jak jsi to mohla dopustit,“ křičím na ni a zajíždím si rukama zoufale do vlasů. Odpovědí je pro mě pouze její hysterický smích…

Nerozeznávám představy od reality. Najednou přistihnu sám sebe, jak klečím uprostřed lesního podrostu na kolenou, rukama v pěst si držím vlasy na hlavě a prudce s nimi tahám. Z úst mi vychází nepředstavitelný, zoufalý křik.

Kolem mě stojí všichni, koho jsem kdy miloval. Po pravé straně moji rodiče, po levé moji bratři a přímo přede mnou Katniss a Delly. Všichni mají prázdné oční důlky, z kterých vylézají a vypadávají červy. Natahují ke mně ruce, které už začaly podléhat rozkladu a šeptají. Netuším, co říkají, ale ten šepot zní tak moc děsivě. Stále se blíží, přistupují blíž a blíž. Vydávám ze sebe pouze přidušený vzlyk a vstávám na nohy. Zraněná noha se mi podlamuje, ale nakonec se mi daří rozběhnout se. Nepředstavitelně kulhám a s každým došlápnutím na špatnou nohu mnou projíždí vlny neskutečné bolesti. Ale bolest je lepší, než tyhle představy. Prorážím hradbu z mrtvých těl a rozbíhám se pryč.

Klopýtám lesem, padám a znovu se zvedám. Moje tělo je pokryto obrovskými mokvajícími ranami, ze kterých vylézá čerstvě vylíhnutý hmyz. Ze stromů na mě padá hustý zelený sliz a skrápí mi celé tělo.

Dobíhám k říčce, kolem které jsme včera šli s ostatními profíky. Tentokrát v ní ovšem teče krvavá voda. Překonávám ovšem svůj odpor a vbíhám přímo do vodního toku. Proud mě okamžitě strhává dolů na kolena. To mě ovšem nezastaví, dál se plazím po proudu i po kolenou. Přelézám kameny, na kterých zůstávají stopy mojí krve. Nemotorně se je pokouším otřít namočeným rukávem, aby mě nikdo nemohl sledovat.

Šplouchající voda trochu otupuje bolest ve stehně a pomáhá mi pokračovat dál. Na chvíli se zastavuji a zahledím se do zrcadlící se hladiny potoka. Z krvavé vody vystupují stále dokola zdeformované tváře ostatních splátců. Vidím Catův naštvaný pohled s vyceněnými zuby, Kordetin chladný smích, když si hraje se svými, jak břitvy ostrými noži a Třpytčinu tvář znetvořenou sršáními žihadly. Z očí mi vytékají slzy a padají na hladinu. S každou další kapkou se mění obraz ve vodě. Opět se chytám za hlavu a obracím hlavu k obloze, „skončete to, proboha, ať to skončí!“ Křičím jako smyslů zbavený přímo na tvůrce her. Nikdo mě ovšem nevyslyší. Předpokládám, že právě teď poskytuji divákům opravdu dobrou show.

 Nakonec se jen hroutím vrchní částí těla na břeh, kdežto nohy až po pas mám stále ve vodě. Ležím čelem do hlíny a prsty jen mimoděk prohrabuji vlhké bahno. Už nekřičím, už neprosím. Poddávám se halucinacím…

Tohle byla jedna z kratších kapitol a tentokrát vás opravdu moc prosím o názor. Tahle kapitola byla zatím asi nejtěžší ze všech, protože jsem se snažila představit si alespoň částečně účinky sršáního jedu. Ráda bych věděla, jak to na vás působí... jestli se mi povedlo splnit účel halucinací :)