Hunger games - The boy with the bread

10. kapitola - Hry začínají

Sklápím oči k zemi a koutkem oka zahlédnu, že všechny kamery jsou zaměřené na můj obličej. Vyrazil jsem těmi pár slovy většině lidí dech. Lidé v hledišti mají pootevřená ústa a vytřeštěné oči.

Kamery se najednou otáčí a zabírají výraz v obličeji Katniss. Má také pootevřená ústa a v očích se jí zračí spousta různých emocí. Vidím v nich překvapení, ale zároveň i zlost. Nedokážu identifikovat, který pocit v ní převládá.

„Tak to je opravdu smůla,“ poznamenává Caesar a zní, že to myslí opravdu upřímně. Dav souhlasně mumlá a pár lidí dokonce zoufale vykřikuje. Jsou na mojí straně a já jsem za to neskonale vděčný. V hrudi se mi něco hne, něco co bych nazval láskou ke Kapitolanům. Možná jsou zvláštní a baví se při pohledu na Hladové hry, ale zároveň mají také city a emoce.

„Není to dobré,“ přitakávám v odpovědi.

„Inu, nikdo z nás se ti asi nemůže divit. Je opravdu těžké si tu mladou dámu nezamilovat. Ona o tom nevěděla?“ ptá se zvědavě a lidé ani nedutají.

Vrtím hlavou v odpovědi, „až doteď ne.“ Na okamžik zvedám hlavu k obrazovce a vidím na ní, že se mi po tváři opět rozlévá ruměnec.

„Že byste ji chtěli znovu vzít sem k nám a znát její první reakci?“ ptá se moderátor a dav začíná skandovat jednoznačný souhlas. Ve mně ovšem hrkne, protože si nejsem jistý, že bych byl připravený na její reakci. Bojím se jí. Bojím se odmítnutí, bojím se nenávisti, bojím se úplně všeho.

„Pravidla jsou ovšem pravidla a čas Katniss Everdeenové vypršel. Takže, hodně štěstí Peeto Mellarku, a myslím, že mluvím za celý Panem, když řeknu, že naše srdce cítí s tvým,“ uzavírá tento rozhovor Caesar a já jsem nesmírně vděčný, že se Katniss nedostane k tomu, aby řekla svůj názor. Už jen to, že by ji znovu vytáhli na jeviště, by zřejmě znamenalo, že by její hněv vůči mě vzrostl na neúnosnou míru.

Lidé křičí a burácí. Dost dlouho se nedaří je utišit. Když se přeci jen decibely o něco snižují, špitám slova díků a vracím se do řady k ostatním splátcům. Stoupáme si na hymnu a všichni zvedáme hlavu k obrazovkám kvůli uctivosti. Všem vévodí záběr na mě a Katniss. Jsme odděleni několika metry prázdného prostoru, které značí neskutečnou ironii. Tak blízko a přitom tak daleko. Je to propast, kterou nám nikdy nedovolí překlenout, i kdybychom sebevíc chtěli. Tahle situace z nás vykreslila v očích všech tragické postavy.

Zachytávám Haymitchův spokojený pohled a jsem hrdý na to, že jsem splnil jeho očekávání a zřejmě jsem dosáhl přesně toho, co bylo jeho cílem. Udělat z Katniss žádoucí cíl, který bude chtít každý sponzorovat.

Jakmile končí hymna, všechny nás vyhání z jeviště zpět k výtahům. Vidím Katniss, jak záměrně nastupuje úplně do jiného výtahu, než já. Vcházím tedy do kabinky a během okamžiku se ocitám ve dvanáctém patře, kde vystupuji ven.

Najednou mě ovšem velice nečekaně napadá Katniss, která zrovna vystoupila z vedlejší kabinky. Strká mě rukama do hrudi tak prudce, že padám do vázy s umělými květinami. Váza se tříští na spousty drobných střípků, které se mi okamžitě zavrtávají do dlaní a předloktí. Okamžitě mi ze všech ran začíná prýštit krev a já se válím na zemi uprostřed střepů a rudé tekutiny.

„Za co to bylo?“ otáčím se na ní nechápavě. Tahle reakce mi přijde až příliš přehnaná i na člověka s jejím temperamentem.

„Neměl jsi právo o mě říkat takové věci!“ křičí na mě a já vidím v jejím výrazu, že by po mě nejradši vrhla další vázu a rozbila mi ji o hlavu.