Hunger games - The boy with the bread

14. kapitola - sršáni

Sedím zády opřený o strom s hlavou zakloněnou a obrácenou k nebi. Nesleduji přímo Katniss, nechci, aby si toho všimla. Spíš jenom tak bloumám mezi svými myšlenkami a snažím se udržet mysl zaměstnanou, abych neusnul.

V jednu chvíli se mi zdá, že jsem na protějším stromu zahlédl náznak pohybu a všímám si, že k zemi se snáší několik lístků. Když se na strom otáčím, tak už ale nic nevidím. Usuzuji nakonec, že se buď jednalo o poryv větru, nebo prostě jen o nějakou veverku.

Za několik okamžiků si ovšem všímám opravdového pohybu ve větvích. Katniss se zvedla ze svého místa a šplhá ještě výš, než byla doteď. Nedaří se mi úplně přesně rozeznat, proč to dělá nebo co se děje, jelikož je tak třicet metrů nad námi. Navíc je tma, takže jediné, co vidím, jsou nezřetelné stíny. Najednou se na obloze rozzáří emblém Kapitolu a spouští se jejich hymna. K nebi obracím oči jen já a Kras, který má teď momentálně hlídku. Ostatní splátci dál spí a nenechávají se rušit. S napětím sleduji, jestli se dneska stala hořící stěna někomu osudným. Překvapivě zjišťuji, že ne. Vypadá to, že cílem tohoto kapitolského triku bylo opravdu jen nahnat Katniss do našich spárů. To mě samo o sobě dost děsí, protože to vypadá, že tvůrci by byli neradi, kdyby Katniss vyvázla z arény živá.

Obloha se znovu stává temnou a neprostupnou a já už ve tmě nevidím vůbec nic, dokud si moje oči znovu nepřivyknou šeru. Jediné, čeho si všímám, je to, že se Katniss vrátila na své původní místo a ukládá se ke spánku.

„Dobrou noc, Katniss,“ zašeptám tak tiše, že to téměř neslyším ani já sám. Zajímalo by mě, jestli i takové tiché šeptání zachytí kapitolské kamery. Byl bych moc rád, aby to tak bylo. Chci, aby Katniss viděla, že jsem nestál proti ní, ale že všechno, co jsem dělal, bylo kvůli její výhře. Představuji si, jak sedí na křesle u Caesara, na sobě má nějaké překrásné šaty, které jí navrhne Cinna a sleduje kompletní shrnutí letošních her. Během toho si snad uvědomí, že jsem nikdy nebyl její nepřítel.

Celý zbytek večera jen sedím a upírám oči do tmy, zahloubaný do všech možných představ a vzpomínek. V hlavě se vracím k těm, které pro mě v minulosti hodně znamenaly. Většinou to byly vzpomínky spjaté s mým otcem, bratry nebo s Delly. Naopak se mi z hlavy nepodařilo vymámit jedinou dobrou vzpomínku, která by byla spojena s mojí matkou. Je to smutné, ale ona se ke mně vážně nikdy nechovala hezky. Myslím si totiž, že místo mě chtěla mít alespoň jednu holčičku, ale to se jí nikdy nepodařilo, tak obracela svůj hněv na mě. Facky a křik byly u nás na denním pořádku, ale nebylo to jen vůči mně, ale i vůči mým bratrům. Matka zřejmě taková prostě byla. Nicméně jsem nikdy nepochopil, proč si jí otec vzal. Dříve mě to mrzelo, ale později jsem to začal brát jako něco, co prostě nezměním. Asi stejně, jako jsem vždy vnímal Hladové hry.

Chvíli před svítáním mě začala ovládat únava a já na okamžik zamhouřil oči. Spím však jenom povrchově a neklidně. Přijde mi, že jakoby z dálky slyším podivný škrábavý zvuk. Asi něco jako, když pilou řežete větev ze stromu. Ale tento podnět nebyl dostatečně silný na to, aby mě vytrhnul z neklidného polospánku. Další zvuk, který se ozval, mě z něj ovšem již vytrhuje – lámání větve a podivné rány. Prudce otevírám oči a na poslední chvíli si všímám padající větve, na které visí podivná baňatá věc.

Větev dopadá přímo před Třpytku a ta kulatá věc s ostrým zvukem puká. Najednou se kolem ní vyrojí zářivě žlutý sršáni. Polévá mě horko, ale jako první zvládám reagovat. Naštěstí sedím úplně nejdál od hnízda, takže se mi daří zvednout se na nohy a začít prchat dřív, než všem ostatním. Tentokrát se neohlížím, jestli někdo zaostal. Neměl bych ani náhodou čas, abych se pro někoho vracel. Slyším, jak někdo za mnou volá: „K jezeru, k jezeru!“ Zřejmě to byl nejlepší nápad, jaký můžeme mít. Jezero není příliš daleko, takže se rozbíhám a utíkám v čele skupiny. Nikdy jsem si nemyslel, že ze sebe kdy budu schopen vydat takový sportovní výkon. Sprintuji tak rychle, že zbytek skupiny nechávám vzadu za sebou.