Hunger games - The boy with the bread

23. kapitola - léčba

Plivu jednu z bobulí, která se mi dostala do úst, okamžitě ven. Otáčím se na Katniss, abych se ujistil, že ani ona žádnou z nich nespolkla. Ulevuje se mi, když vidím, že kolem sebe plive a otírá si jazyk o košili.

Chytám ji radši za ruku a táhnu k jezeru. Tam si oba pečlivě vyplachujeme ústa. Jakmile jsme si jistí, že nám v ústech nezůstal žádný zbytek jedovaté šťávy, přesouváme se k sobě a prudce tiskneme toho druhého v náručí. Konečně je konec. Dokázali jsme oklamat Kapitol a vyhráli jsme oba. Bojím se, že nás budou čekat nepříjemné následky, ale teď na nic takového myslet nechci. Brzy budeme na cestě zpět do Dvanáctého kraje, zpět domů.

„Nespolkl jsi žádné?“ ujišťuje se.

Na souhlas jenom zavrtím hlavou, „a ty?“

„Kdyby ano, asi bych už byla mrtvá,“ odpovídá.

„To bych si nikdy neodpustil,“ odpovídám, ale moje slova přerušuje ryk a výskání Kapitolu, které kvůli nám živě přenáší z reproduktorů.

Konečně se nad námi objevuje vznášedlo, které nás vyzvedne z tohoto bohem zapomenutého místa. Snášejí se pro nás dva žebříky. Katniss se ovšem křečovitě drží mé ruky a odmítá mě pustit, takže se oba chytáme jednoho z nich a okamžitě nás znehybňuje proud.

Žebřík nás pomalu vytahuje nahoru, ale moje oči pořád směřují dolů na arénu. Všímám si krve, která stále odkapává z mé nohy, a začínám pociťovat závrať. V hlavě se mi vynořuje stále hustší a hustší mlha, která začíná zalézat do všech zákoutí mé mysli.

Jakmile proud povoluje a pouští moje tělo, kácím se k zemi a obklopuje mě temnota.

Jakoby z dálky občas zaslechnu zvuky, které nedokážu identifikovat. Kromě jediného. Někde daleko, jakoby za pevnou zdí, slyším Katnissin křik. Křičí moje jméno a já jí chci odpovědět. Chci se k ní rozběhnout, obejmout ji a už nikdy jí nepustit, ale nemohu. Potom znovu upadám do blažené nevědomosti.

Občas před očima zahlédnu záblesky. Vzpomínky, pocity, hudba, všechno se slévá do jednoho bodu, který je příliš daleko na to, abych na něj dosáhl. Něco hluboko uvnitř mi říká, že kdybych se za tím bodem vydal, všechno už bude dobré. Tam, kam bych došel, už neexistuje bolest, strach ani smrt.

Stále se blížím na konec a hudba mi zní v uších čím dál hlasitěji a hlasitěji. Vím, že jsem skoro na místě. Najednou moji cestu něco přeruší. Slyším za sebou zoufalý výkřik. Otáčím se za ním a vidím Katniss. Stojí uprostřed rozpadlého města plného popela. Nebe je šedé, nikde nezní smích ani hudba. Je to ztělesnění strachu a zoufalství. Na okamžik zaváhám. Ještě jednou otáčím hlavu na místo, které musí být to nejšťastnější na světě. „Možná později,“ zašeptám směrem ke světlu a otáčím se zpět na ni. Nevidím popel, ani necítím smrt vznášející se ve vzduchu. Jediné, co vnímám, je ona. Hnědé vlasy vlající ve větru, šedé oči, které mě propalují až do morku kosti a její rty zkroucené do jemného úsměvu. Letmo si zkousne ret a já se k ní rozbíhám. Chytám jí do náruče a zatočím s ní.

S trhnutím se probouzím. Zmateně se rozhlížím kolem. Vidím pouze bílé stěny a spoustu nemocniční výbavy. Z mých rukou vychází spousta hadiček a drátků. Prudce zamrkám, abych z očí vyhnal kapky slz, které mi zamlžují zrak.

Pokouším se posadit, ale zjišťuji, že kolem mého hrudníku se táhne kožený popruh, který zabraňuje tomu, abych se samovolně hýbal. Nezbývá mi tedy nic jiného, než čekat.

Mezitím se pokouším procvičit všechny končetiny. Tisknu a povoluji dlaně. Hýbu prsty u nohou. Teda… jenom u jedné nohy. Je to zvláštní. Nohu, kterou zmrzačil mut, vůbec necítím. Nedělám si s tím příliš velké starosti. Je možné, že ji mám kvůli lepšímu hojení, znecitlivenou nějakými kapitolskými přípravky.