Hunger games - The boy with the bread

22. kapitola - bobule

Utíkám, co mi síly stačí. Zraněná noha mě ovšem neuvěřitelně zpomaluje. Teprve teď si plně uvědomuji, že ještě vůbec není zahojená. Připadám si jak kulhající srna, kterou pronásleduje vlčí smečka.

Můj strach je prakticky hmatatelný. Jsem si naprosto jistý, že oni to cítí a užívají si to. Do krve se mi vlévá tolik potřebný adrenalin, který mi pomáhá udržet tempo, i přes bolest v plicích a v noze. Po cestě automaticky vytahuji nůž, abych měl alespoň nějakou zbraň, kdyby došlo ke střetu.

Ačkoliv se pokouším držet krok s Katniss, velice brzy za ní zaostávám. Nechává mě daleko za sebou, aniž by se ohlédla. Nemám jí to za zlé. Možná bude lepší, když se k Rohu dostane alespoň jeden z nás. Zřejmě by bylo nejlepší, kdybych se zastavil a ta podivná zvířata zdržel. Dal bych tím Katniss spoustu času, aby uprchla a zároveň stihla vyřídit Cata. Opravdu bych to chtěl udělat, ale nedokážu to. Touha po přežití je silnější, než já a tak stále pokračuji ve zběsilém tempu.

Katniss už dorazila k Rohu hojnosti a konečně se otáčí směrem ke mně. Jsem asi patnáct metrů od ní, když vytahuje šíp z toulce a vysílá šíp směrem k zvířatům. Slyším jenom tupé žuchnutí, jak jeden z tvorů utržil ránu a upadl. Podle výrazu v jejím obličeji ovšem chápu, že to vůbec nepomohlo. Nemám odvahu na to, abych se otočil a podíval se sám. S největší pravděpodobností bych stejně jenom zakopl a upadl.

Katniss stále váhá a přešlapuje nerozhodně pod Rohem hojnosti. Začnu na ní zběsile mávat a křičet, co mě síly stačí: „Na roh, Katniss! Rychle!“ Probírám jí tím z podivné letargie, takže se okamžitě otáčí a začíná šplhat nahoru.  Zlatý objekt se naštěstí podobá zatočenému rohu, jehož záhyby usnadňují šplhání.

V polovině cesty se zastavuje a natahuje luk, aby Catovi zasadila smrtící ránu. V tu chvíli dobíhám k rohu já a začínám lézt. Jen na kratičký okamžik si dovoluji otočit hlavu a podívat se na tvory, kteří mě pronásledují. Skrz hrdlo se mi prodere zoufalý výkřik, když vidím obrovská, psům podobná těla, slintající tlamy a obrovské tesáky, určené k trhání a párání masa.

„Polez!“ křičí na mě Katniss, která odložila střelbu na Cata na později. Leze se mi velice špatně. Zraněná noha mi podkluzuje a nedokážu na ní efektivně přenášet váhu. Zároveň v pravé ruce držím nůž, který mě ve spěchu nenapadlo uklidit. Roh je navíc díky polednímu slunci rozpálený na neúnosnou teplotu.

Cítím na svých nohou horký dech šelmy, když v tom jí Katniss zasahuje do tlamy šípem. Zaslechnu příšerný dech beroucí řev umírajícího tvora, který mě popohání k ještě rychlejšímu šplhu.

Konečně jsem u Katniss, která mi podává ruku, a já se jí vděčně chytám. Pomáhá mi vytáhnout se výš. Mezitím slyším za našimi zády odporné vrčení a kvílení šelem. Zároveň zaslechnu Catův hlas, který vyslovuje až děsivě trefnou otázku.

„Cože?“ křičí Katniss, protože přeslechla slova, která ze sebe Cato vykašlal.

„Ptal se, jestli umějí šplhat,“ odpovídám hlasitě a zahledím se na tvory pod námi. Konečně si je prohlížím. Jsem si naprosto jistý, že to jsou mutové, výtvory Kapitolu. Takhle žádné žijící zvíře nevypadá.

Všichni se teď stavějí na zadní nohy, což jim dodává až děsivě lidský vzhled. Všímám si různých barev jejich kožichů a rozdílných velikostí. Jako břitva ostré a stejně tak dlouhé drápy se zarývají do půdy až pár centimetrů hluboko. Pohled na ně mě naplňuje děsem a beznadějí.

Muti se z ničeho nic stahují o kousek dál od rohu, jako by se na něčem konečně domluvili. A taky, že ano. Šelma se světlou a zvlněnou srstí se rozbíhá a odráží se na svých silných nohou od země. Dopadá jenom pár metrů pod nás a pokouší se udržet na kluzkém povrchu. Ohrnuje pysky a ukazuje nám tím obrovské, jako břitva ostré, zuby.