Hunger games - The boy with the bread

1. kapitola - Den sklizně

Probouzím se časně zrána tak jako každý den. Dovolím si ještě krátký okamžik v posteli, abych si užil měkkých pokrývek a příjemného tepla. Z ničeho nic mě ovšem přepadá pocit úzkosti. Co když je dnes poslední den, kdy jsem spal ve své posteli a kdy se probouzím uprostřed svého rodného domu? Dnes je totiž Den sklizně.

Okamžitě si zakazuji takové myšlenky. Pokládám nohy na chladnou podlahu a mimoděk se otřesu. Rozhodně nejsem první, kdo dnes vstává, protože z kuchyně už slyším uklidňující praskání ohně. Rychle se tedy také oblékám do světlého oblečení a kolem pasu si uvazuji zástěru. Kdyby byl jakýkoliv jiný den, musel bych obstarat své ranní povinnosti a hned spěchat do školy. Dnes se ale do školy nejde, dnes každý zůstává ve svém domě a užívá si přítomnost rodiny. Nikdo totiž neví, jestli to není naposled.

Letmo si oplachuji studenou vodou obličej a chystám se zadělat na těsto. Starosta si totiž objednal narozeninový dort pro svoji dceru Madge. Slaví za dva dny a dorty jsou moje specialita. Otec je přenechává mně od doby, kdy zjistil, že na zdobení dortů mám obrovský talent. Umím si hrát s barvami i tvary. Vlastně je to můj obrovský koníček. Jediná věc, na kterou jsem vážně hrdý a kterou bych chtěl rozvíjet. Rád bych maloval obrazy, pravé obrazy na plátno. Bohužel takový koníček by byl moc nákladný, proto se mi nikdy nesplní a musím si vystačit se zdobením dortů.

 Koutkem oka zahlédnu u vchodových dveří pohyb. Lehce se nakloním, abych viděl, kdo tak brzy ráno přišel. Je to Hurikán. Osobně toho kluka neznám, jen ze školy. Tuším, že je mu kolem osmnácti let a taky vím, že je idolem místních děvčat. Vysoký, štíhlý s pichlavýma šedýma očima a černými vlasy. Předává mému otci čerstvě ulovenou veverku a na oplátku dostává ještě teplý bochník chleba spolu s přáním hodně štěstí při dnešním lovu.

Lov je u nás zakázaný a za pytlačení hrozí bičování nebo dokonce trest smrti. Nicméně naši mírotvorci před tím zavírají oči hlavně proto, aby si mohli občas také dopřát nějakou tu zvěřinu. Není tu ovšem moc lidí, kteří by se o to pokoušeli. Pravděpodobně se jedná jenom o Hurikána a taky o Katniss.

Dovoluji si na okamžik zabrouzdat myšlenkami k ní. Katniss Everdeenová, nejhezčí dívka ze Dvanáctého kraje. Když zavřu oči, vidím ji před sebou – tmavé vlasy spletené do jednoho dlouhého copu, snědá pleť a nádherné šedé oči, které se mi zavrtávají až do morku kostí pokaždé, když se naše oči náhodou spojí.

„Peeto?“ slyším hlas svého bratra ozývající se z dveří od krámku. Popoběhnu si, abych tam byl co nejdříve. Nakouknu do dveří, „co potřebuješ? Něco nám chybí?“

„Dochází nám chleba, lidi docela nakupují. Každý chce mít pro dnešek plný žaludek, když už je nic jiného příjemného nečeká,“ v jeho hlase slyším sklíčenost. Na jednu stranu nechápu proč. Jeho jméno se dnes v osudí neobjeví, osmnáctý rok ho již minul, takže není Dnem sklizně přímo ohrožen. Nicméně já i prostřední bratr jména v osudí máme. Nemáme je tam tolikrát jako většina dětí ze Sloje, protože nepotřebujeme žádat o oblázky. Sice nemůžeme jíst, cokoliv se nám zlíbí, ale jíme neprodané pečivo, které si nikdo nekoupil dřív, než stihlo okorat. Není to ideální, ale aspoň nemusíme prodávat svůj život za skromný příděl obilí a oleje. Komukoliv, kdo požádá o oblázek je přidán další papírek se jménem do losování. Čím více papírků, tím vyšší šance, že bude vybrán jako splátce do dalších Hladových her.

„Peeto?“ další oslovení mě vytrhuje z letargie, která mě přepadla při vzpomínce na Hladové hry. „Promiň, už běžím. Táta má zaděláno, jen uplácám bochníky,“ rychle přebíhám zpátky k peci, nacházím kynoucí těsto na chleba a začínám vytvářet bochníky, které hned ukládám do pece.

Dnes se věnuji pečení s extrémním zápalem, abych alespoň na chvíli zapomněl na to, co mě čeká. Den sklizně začíná ve dvě hodiny, proto mě ve dvanáct hodin matka nahání, abych se omyl a převlékl. Namáčím se tedy do kádě s vlažnou vodou, myju si vlasy a smývám mouku a těsto ze špinavých rukou. Jakmile usuzuji, že lepší už to nebude, vylézám ven a oblékám se do košile a tmavých kalhot.

Při pohledu na hodiny zjišťuji, že už je jedna. V duchu počítám do pěti, abych zklidnil rychle tepající srdce. Ostatní z rodiny jsou již připraveni a čekají jenom na mě. Matka, otec a dva moji starší bratři, málokdy se takhle sejdeme na jednom místě. Vycházíme z domu a během chvilky dorážíme na náměstí. Už je tu shromážděno poměrně dost lidí. S jedním ze svých bratrů se oddělujeme od zbytku rodiny a míříme ke stolům, kde se zapisují všechny děti od dvanácti do osmnácti. Tam jsme rozděleni a každý míříme do prostoru vyhrazeného dětem našeho věku. Naposledy se s ním střetávám pohledem a přeji mu v duchu hodně štěstí.

Zůstávám stát v hloučku stejně starých dětí z města. Nikdo si nepovídá. Oči všech směřují na dočasné pódium vztyčené před soudní budovou. Tam jsou připraveny tři židle, jedna z nich je prozatím prázdná a na zbylých dvou sedí starosta a Cetkie Trinketová – moderátorka, která k nám jezdí každý rok přímo z Kapitolu. Každý z krajů má přiděleného svého moderátora, který provází splátce celou cestou příprav a tréninků. Letmo vrtím hlavou, když mi na ní padne pohled. Letošní rok je ‚ozdobená‘ žvýkačkově růžovou parukou a jasně zeleným oblekem. Na poslední židli má sedět náš jediný žijící vítěz za Dvanáctý kraj – Haymitch Abernathy, nicméně ten se zatím neukázal.

Přesně ve dvě hodiny vystupuje starosta se svým proslovem, který je stejný jako každý rok. Mluví o dějinách Panemu, o katastrofách, válce, následné vzpouře a vyhlazení Třináctého kraje. Vlastně už tyhle informace ani nevnímám. Přestal jsem se pozastavovat nad tím, že Kapitol každý rok jen pro udržení pořádku zabije 23 dětí z různých krajů a ještě to promítá jako reality show a nutí všechny, aby ji sledovali. Začal jsem to brát jako neměnné dogma, jinak bych se z toho asi zbláznil. Z myšlenek mě vytrhuje až symbolický potlesk okolního davu.

Ostřím na pódium a zahlédnu pouze Haymitche pokoušejícího se obejmout Cetkii. Je na mol opilý, jako každý rok. Ani to už mě nepřekvapuje.

„Šťastné Hladové hry! Ať vás stále doprovází štěstěna,“ trilkuje Cetkie vesele a snaží se nás přesvědčit o tom, jaká je to pro ni čest být tu dnes mezi námi. Nikoho samozřejmě nepřesvědčí, ale to jí evidentně vůbec neubírá na elánu, a když pronáší své obvyklé, „dámy mají přednost!“ všichni na náměstí umlkají. Rodiče se modlí, aby jejich děti nebyly vylosovány, sázkaři se modlí, aby vyhráli co nejvíce peněz a děti? Ty jsou úplně vyděšené, obzvláště ty nejmenší.

 Sleduji, jak vytahuje z osudí papírek a rozevírá ho. Mimoděk se tají dech i mně, ačkoliv moje jméno v tuto chvíli padnout nemůže. „Primule Everdeenová“