Hunger games - The boy with the bread

13. kapitola - požár

Všichni utíkáme jako o život. Ono nám totiž o život jde. Vzduch se velmi brzy začíná plnit hustým kouřem, skrz který nevidíme ani na krok. Zároveň nás pomalu ale jistě dusí. Při běhu si tedy vytahuji košili přes obličej, aby mi zakrývala alespoň ústa a nos. Příliš to nepomáhá, ale alespoň trochu to utlumuje nutkání kašlat. Ohnivá stěna se kolem nás začíná nebezpečně stahovat a nutí nás k běhu pouze jedním směrem. Pravděpodobně se jedná o trik tvůrců her, aby nás svedl dohromady s jiným splátcem. Upřímně jenom doufám, že se nejedná o Katniss. 

V jednu chvíli se ozývá přidušený výkřik a rána o zem. Otáčím se, abych viděl, co se přihodilo. Na zemi leží Rybka a zoufale se snaží bojovat se zemskou přitažlivostí a postavit se zpět na nohy. Bezmyšlenkovitě se otáčím a snažím se jí postavit zpět na nohy. Kašle a plive ze sebe zpěněné sliny, nicméně nakonec se mi podvoluje a nechává se vytáhnout na nohy. Chvíli ji držím za ruku, dokud si nejsem jistý, že už dokáže dál běžet sama. 

Vlastně ani nevím, proč to dělám. Bývalo by pro mě bylo nejlepší nechat ji tam ležet a pokračovat dál. Zbavil bych se tím dalšího soupeře, který by mohl ohrozit Katniss. Jenže v tu chvíli jsem to nedokázal. Smrt v plamenech bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Jako pekař moc dobře vím, jak bolí popáleniny. 

Bylo mi tehdy asi pět let, když jsem tátovi pomáhal v pekárně. Zřejmě jsem se mu spíš motal, než pomáhal, ale on se tvářil, jako by z toho měl obrovskou radost. Táta mě měl vždycky ze všech nejradši. Možná proto, že jsem byl kreativní dítě, ale kdo ví. Ukazoval mi, jak se válí těsto, tvarují bochníky, a jak se dává chléb do pece. Potom ovšem musel odběhnout do krámku obsloužit někoho za pultem. Moji bratři byli totiž oba ve škole a matka byla kdovíkde. A já, hloupé a naivní dítko, jsem uznal za vhodné, že bochníky se mezitím už upekly a ujal se lopaty. Podrobnosti už si nepamatuji, jen vím, že během chvilky jsem na sebe sesunul bochníky chleba. S nimi ovšem i pečící desku, která zároveň strhla i velké množství řeřavých uhlíků. Pak už bylo jediné, co si pamatuji, příšerná bolest. Okamžitě přiběhl otec, který ze mě strhal vše, co na mě dopadlo, ačkoliv si sám popálil dlaně. Vzal mě do náručí a okamžitě se se mnou rozběhl přes celé město až do Sloje. Věděl, že Katnissina matka, paní Everdeenová, už bude vědět co s tím.

Tou dobou byla doma sama jen s malou Prim, které byly tehdy asi dva roky. Její manžel měl mimořádné volno v dolech a vzal Katniss s sebou do lesa. Všechny vzpomínky z toho dne mám ovšem hodně rozmazané. Předpokládám, že mi dala nějaké léky na bolest, které mě dostatečně otupěly. Vzpomínám si jen na matné záblesky vzpomínek - plačícího otce, křičící Prim a na příšernou, všeobjímající bolest. 

Probudil jsem se až u nás doma, ve vlastní posteli. Paní Everdeenová radši docházela k nám, aby neděsila své děti pohledem na moje rány. Ty se nakonec zahojily a zbyly z nich pouze drobné světlé jizvy na mém hrudníku. Díky matce Katniss mi nezůstaly žádné ošklivé jizvy, jaké měli někteří dělníci v dolech. Nicméně nikdy jsem nezapomněl a nikdy nezapomenu na tu bolest, která stravovala celé moje tělo.

Ta vzpomínka mě nutila utíkat ještě daleko rychleji, než jsem si vůbec myslel, že dokážu. Probíháme houštím, kde nás každá větvička praští přes obličej a vytvoří štípající ranku. Takové drobnosti ovšem nikdo z nás nevnímá. Převládají u nás zvířecí instinkty, které nám velí stále pokračovat v běhu, ačkoliv naše plíce bolí vyčerpáním i vdechovaným kouřem a svaly na nohách odmítají poslušnost. Občas na nás přistává zbloudilá jiskra nebo hořící větvička, kterých si ovšem příliš nevšímáme. Najednou na mě ovšem svrchu padá větší hořící větev, které se daří podpálit mi košili. Vykřikuji překvapením, když mě zasahuje nepříjemná bolest. Rychle se za běhu pokouším uhasit si dýmající košili, která se mi lepí na tělo a způsobuje mi na kůži bolestivé popáleniny. Nakonec se mi daří oheň uhasit, ale přesto to nebylo včas. Cítím, že se mi přes hrudník táhne nepříjemná rána, která mi způsobuje obrovská muka.